Světem s báglem - Stránky nezávislého cestování |
Díky zpoždění letu, přistáváme v Burgasu v pokročilých nočních hodinách. Při čekání u pásu na bágl se seznamuji se dvěma holkama od nás. Jsou tu také individuálně a rovněž mají v úmyslu přečkat do rána na letišti. Za tímto účelem se nám podařilo najít odlehlý temný kout, kde se dalo i celkem klidně spát.
Ráno si ve zdejší směnárně měním pouhých deset dolarů, protože tu mají velice nevýhodný kurz a pak jedeme do Burgasu na hlavní autobusové nádraží, kde zjišťujeme spoje do svých destinací. Pokoušíme se najít nějakou otevřenou směnárnu, ale marně. Je příliš brzo. Aspoň nás uklidňuje fakt, že je zde kurz již na normálních hodnotách. Naštěstí mohu zaplatit jízdenku do Plovdivu v eurech. Holky mají namířeno úplně na opačnou stranu - na pobřeží, do Careva. Loučíme se a pak nastupuji do autobusu, který za moment vyjíždí.
Krajina mezi Burgasem a Plovdivem je kopcovitá, hodně zelená a dost pustá s obrovskými vzdálenostmi mezi obcemi. Těsně před cílem jsme nuceni zajet do servisu k opravě pneumatiky na zadním kole.
Po vystoupení v Plovdivu se nějak nemohu zorientovat. Vydávám se širokým bulvárem a ptám se kolemjdoucích. Teprve na základě jejich informací jsem zjistil, že jsme nepřijeli na autobusové nádraží Jug, jak jsem původně předpokládal, ale na jiný terminál v severní části města. Nyní již vím, že musím jít na jih směrem k řece. Pár ulic za ní se rozprostírá centrum. Při první příležitosti měním peníze a pak se jdu podívat, kde složit hlavu. Bohužel jsem měl dvakrát smůlu, tak musím s báglem v úmorném vedru „o dům dál“. Asi o dva kilometry na jih, nacházím ubytování v hotelu poblíž vlakového nádraží. Vybaluji věci a na prohlídku města vyrážím již na lehko s malým báglíkem. Procházím pěší zónu Kňaz Alexandr k mešitě, odkud dále do historického jádra Plovdivu, kde se nalézá několik zbytků římských staveb. V zachovalém stavu je amfiteátr, který se dodnes využívá k různým kulturním akcím. Na zpáteční cestě se stavuji v turistickém centru ohledně Bačkovského kláštera a možnostech přesunu do Samakova – k Rilským horám.
Jelikož mám ještě dost času, jdu omrknout autobusová nádraží, která budu v následujícím putování potřebovat. Především je třeba zjistit odkud a kdy mi to bude odjíždět, abych sem ráno přišel na čas. Nakonec jsem rád, že jsem nenašel ubytování v centru města. Odtud to mám na terminály jen pár minut chůze.
Pak se vracím na pokoj. V sedm večer je stále hrozný hic.
Vstávám brzy, abych stihl první autobus do Bačkovského kláštera. Vystupuji na hlavní silnici, dále musím pěšky. Není to daleko. Klášter se nachází v krásné krajině, čehož využívám ihned po prohlídce. Vydávám se na krátkou túru údolím plného vodopádů až ke svatyni archanděla Michaela. Stavba je vybudována na skalisku uprostřed lesa.
V jedenáct hodin se vracím do Plovdivu neboť musím do poledne vyklidit pokoj. Je to skvěle načasované, v jednu odjíždím do Samakova. Chci se dnes co nejvíce přiblížit pohoří Rila, abych mohl zítra vyrazit na trek.
V Samakově musím přesedat. Při čekání na spoj do Maljovice mě otravoval jeden místní otrapa, ale když jsem si ho nevšímal, šel jinam. Procházím se po blízkém okolí, hlavně kolem zdejší mešity. V knihkupectví přes ulici si zakupuji turistickou mapu národního parku Rila, kterou budu v horách potřebovat.
Maljovica leží hluboko v lesích na úpatí hor. Překvapilo mě, že tu stojí jen asi pět budov – všechno hotely či restaurace. Myslel jsem, že to bude normální vesnice a přitom jsem nalezl jen rekreační středisko. V zimě se to tu hemží lyžaři, v létě těmi, kdo vyznávají vysokohorskou turistiku. Obcházím jednotlivé baráky, kde by se dalo levně přenocovat. V restauraci na louce pod sjezdovkou mi poradili, že mám jít do školní ubytovny u parkoviště. K večeru jdu sehnat vodu na zítřejší pochod. Všechno je tady nekřesťansky předraženo – až čtyřikrát. Z okna haly ubytovny je krásný výhled na hory. Tedy byl by, kdyby nebylo zataženo a vše v husté mlze. Navíc začíná pršet. Oproti vedrům v Plovdivu je tady opravdu zima, myslím, že je tak deset stupňů.
Ráno je nádherně, sice trochu chladno, ale nad hlavou mám zcela jasnou oblohu. Po včerejším nečase ani památky. Přede dveřmi jsou dva psi, kteří mě se štěkotem kousek doprovázejí. Jeden to sice pochvíli vzdal, ale ten druhý se mě stále drží. I po vstupu do národního parku jde za mnou. Pokouším se ho odehnat, ale marně. Tak mám aspoň společníka. To jsem však ještě netušil, že bude se mnou věrně putovat až do Rilského kláštera. Hustě zalesněnou krajinou směřuji k chatě Maljovica na úpatí stejnojmenné hory. V těchto místech jsou už jen nízké porosty, které pochvíli také zmizí. Pak už jen maximálně tráva. Výstup na horu Maljovica mi dává pěkně zabrat. A nejen mě, můj čtyřnohý přítel sotva plete nohama a je viditelně šťasten za každou chvilku na oddech. Těsně před vrcholem u malebného jezera sleduji z výšky, jak mě dohání nějaká skupina. Je to pět mladých Bulharů, ke kterým jsem se tak nějak nevnuceně přidal. Společně putujeme po hřebenech rilských hor, až téměř k vrcholu Damga. Skupina se stáčí k jihozápadu a s nimi mě opouští i pes. Již sám pokračuji k Sedmi jezerům, kde je poměrně dost návštěvníku. Pozoruji, že jsou všichni ubytování v nedaleké chatě. Mě se nechce sestupovat k ní do údolí a pak to zítra šlapat zpět. Proto volím návrat k chatě Ivan Vazov. Jaké je mé překvapení, že tu jsou Bulhaři i s „mým“ psem.
Po zvláštní noci na jedné široké palandě pro čtrnáct lidí vycházím brzy ráno před chatu. Je poměrně chladno. Slunce teprve vychází. Čekám ještě asi půl hodiny, než začnou do údolí padat první sluneční paprsky. Včera jsem spotřeboval všechnu vodu, tak dnes doplňuji zásoby z místního pramene. Ještě než vykročím, ověřuji si u majitele cestu k Rilskému klášteru. Potěšilo, že už nemusím lézt zpět na hřebeny. Cesta by měla vést údolím a následně klesat.
Vyrážím společně se třemi jinými turisty a samozřejmě s mým nalezeným psem. Společně však dlouho nejdeme, skupina se vydává k Sedmi jezerům a pes s nimi. Že by mě zradil? Nikoli. Po nějaké době chůze jsem za sebou uslyšel funění. Neklamná známka toho, že je zpátky! Jdeme trapézem po pohodové stezce na hřeben. Ten překračuji a na druhé straně se již otevírá hluboké údolí, ve kterém klášter stojí. Odtud však ještě vidět není.
Pozvolným sestupem se dostávám kolem napajedla, obklopeného stádem koní, k chatrčím domorodců. Ukazují mi cestu dále. Tady opět začíná les. Ovšem ne nadlouho. Vcházím na louku, ze které je nádherný výhled na všechny strany a hlavně do údolí a na protější hory. Poměrně se oteplilo a začínám silně prahnou po stínu. Musím si však ještě asi hodinu počkat, než sestoupím do pásu lesa. Během poměrně prudkého klesání jsem potkal dvě malé skupinky. Vůbec jim ten výstup nezávidím! Výšlap na Maljovici rozhodně žádný med nebyl, ale jít tento předlouhý táhlák? To ne. Jaké štěstí, že jsem zvolil opačný směr.
V lese je stezka velice široká a čím více se blížím klášteru, tím více připomíná pěšinu v parku. U prvního překonávaného vodního toku se osvěžujeme. Pes měl chudák takovou žízeň, že vychlemtal skoro celý potok.
Na nádvoří Rilského kláštera stojíme něco před jednou. Stavba je to neuvěřitelně nádherná. Jeho popularita je neoddiskutovatelná. Den co den sem proudí davy návštěvníků. Pro toho, kdo si chce zdejší atmosféru vychutnat maximálně, jsou tu k dispozici ubytovací kapacity, avšak není to nic levného. Zanechávám psa na místě a odcházím po silnici na Kirilovu polyanu. Cestou jsem si všiml ukazatele na kemp Zodiac, kam se po půlhodině dostávám. Ubytovávám se zde v prostorné chatce. Areál kempu je situován u řeky a působí velmi příjemně a útulně. Dlouho neotálím a vydávám se k asi 7km vzdálené Kirilově louce. Má odtud být dobrý výhled na okolní hory. Kolem cesty je hodně míst stvořených k piknikům, čehož hodně lidí využívá. Na konci mého výletu je několik chat a restaurací a výhled bohužel nic moc, tak se vracím zpátky do kempu.
Brzy ráno jsem opět stanul na nádvoří kláštera. Čekal jsem, že tu budu jen já a pár mnichů, ale bohužel i v tento čas je tu překvapivě už poměrně dost návštěvníků, nicméně ani zdaleka v takovém množství, jako v poledních hodinách. Opět se zde setkávám s mým čtyřnohým kamarádem. Hned mě poznal a kam jsem se hnul, šel se mnou. Docela jsme si na sebe zvykli. Škoda, že ho zde musím už definitivně zanechat. Když odcházím před bránu kláštera, vyhřívá se na slunci na dlažbě spolu s jinými psy. Návštěvníků už je tu zase hodně a stále přibývají.
Odjíždím minibusem do Dupnice, kde přesedám na autobus do Sofie. Na obrovském autobusáku hlavního města Bulharska jsme po poledni. Jdu zjistit, jak je to se spoji na Veliko Tarnovo. Jsem poslán do skleněné budovy naproti, kde nalézám informační přepážku. Dozvídám se, že spoje jsou velice časté, tak jdu spokojeně do centra najít ubytování. Můj vytipovaný hostel je zrušený, tak jdu o pár ulic dál. Zde mám štěstí. Získávám vlastní pokoj.
Prohlídku města začínám u mešity Banja Baši, kde zrovna probíhá motlitba. Lidé sedí před, skoro až do ulice s velkým provozem. Naproti stavbě přes malý parčík s fontánou se vypíná stará budova lázní, která je v dlouhotrvající rekonstrukci. Nikdo neví, jak dlouho budou opravné práce ještě trvat. Vlevo od vchodu se nachází vřídlo s teplou minerální vodou, která je tu volně k dispozici. Pokračuji dále na náměstí Nezávislosti až k prezidentskému sídlu. Uvnitř komplexu se nachází starodávná stavba bývalé římské rotundy, nyní kostela sv. Georgi. Odtud vedou mé kroky kolem 24m vysokého pomníku ženy k náměstí Sveta Nedelja se stejnojmennou katedrálou. Odtud ulicí Car Osvoboditel přicházím k ruskému kostelu Sveti Nikolaj. Za rohem se uprostřed velkého prostranství tyčí mohutná stavba pamětního kostela Alexandru Něvskému. Dále, kolem knihovny a university pokračuji do parku, uprostřed něhož je umístěn pomník rudoarmějců. Můj okruh městem vede následně ulicí Graf Ignatiev, která je plná zeleně a stánků s ovocem a zeleninou. Nachází se zde kostel Sveti Sedmočiselnici. Naproti si rozměňuji v bance další peníze. Zrovna, když jsem byl uvnitř, začalo silně pršet. Avšak ne na dlouho. Vykračuji k širokému pěšímu bulváru Vitoša a pak se pomalu vracím přes náměstí Sveta Nedelja, kolem prezidentského paláce a lázní zpět do hostelu.
Brzy ráno stojím na autobusáku u kasy, abych si koupil lístek do Veliko Tarnovo. Jenže všechna místa jsou už kompletně vyprodána, tak jdu zkusit jinou společnost. Tady jsem naštěstí chytil jedno z posledních míst. Bus odjíždí za pár minut.
Po příjezdu chvíli čekám než mi vyloží bágl a pak jdu pěšky do centra, kde má být turistické informační centrum. Ale, kde nic tu nic. Dává se se mnou do řeči chlapík, co mi nabízí ubytování v soukromí. Pak mi ukazuje cestu k infocentru, kde dostávám několik užitečných rad. Následně se jdu ubytovat. Rozlehlý pokoj s balkónem, lednicí a klimatizací! Dostávám klíče a odcházím na průzkum města. Veliko Tarnovo je rozloženo v kopci nad údolím, jímž se vine říčka Jantra. Nádherná lokalita s krásnými výhledy. Procházím uličkou General Gurko, která vede nejzajímavější částí města se super výhledy do kraje a na památník s muzeem na druhém vyvýšeném břehu. Kolem kostela sv. Blahorodičky přicházím až k areálu zřícenin Carevce – bývalého sídla bulharských carů. Z původního rozsáhlého komplexu se dochovalo jen okolní opevnění, brány, věž a kostel s patriarchátem.
Prohlídka ruin je hrozně únavná. Je totiž příšerné vedro. Ulicí Stefana Stambolova jdu do centra města. Procházím úzkými uličkami s kamennou dlažbou ke kostelům Cyrila a Metoděje a ke sv. Mikuláši. K večeru se jdu ještě podívat k památníku Asenů, odkud mám před sebou Veliko Tarnovo jako na dlani.
Následující den se městskou dopravou přesouvám na vzdálené autobusové nádraží, odkud jedu mikrobusem do Drjanovského kláštera. Vystupuji na hlavní silnici, kde vidím nepřehlédnutelnou odbočku ke klášteru. Zbývá mi ještě překonat vzdálenost pěti kilometrů. Cesta lesem vede až k mostu, za kterým se klášter rozkládá. V malém prostranství stavby je liduprázdno, jen v kostele se pohybuje několik lidí. Po návštěvě nastupuji túru k jeskyni Bačo. Právě otvírají, tak zakupuji vstupenku a vyrážím na půlhodinovou prohlídku dobře osvětleného a bezpečného podzemního prostoru. Poté se rozhoduji podniknout výlet v okolních lesích. Vystupuji na skálu odkud je super výhled na dno údolí s klášterem. Původně jsem chtěl kolem udělat oblouk, ale stezka se při prudkém sestupu do údolí změnila ve značně nebezpečnou, tak raději volím návrat.
U mostu před klášterem a na příjezdové silnici je plno aut. Tvoří se zde zácpy a těch lidí kolem! Ještě, že jsem si přivstal a vychutnal si zdejší zajímavosti v klidu.
Na hlavní silnici v místě, kde jsem vystoupil, čekám na autobus do Gabrovo. Ve zdejší restauraci se ptám číšníka, kdy spoj přijede. Řekl mi, že asi za půl hodiny. Hrozné horko mi pomáhá překonat stín stromů a zdejší pramen vody, kde si doplňuji zásoby, které jsem v průběhu návštěvy kláštera a okolí spotřeboval.
Minibus přijel na čas. V Gabrovo vystupuji na nevzhledném centrálním autobusovém nádraží a odcházím na jih směrem k ulici Aprilov, odkud jezdí spoje do Etaru – vesnického skanzenu. Dostávám se až na náměstí Važraždanie, kde je zastávka. Místní žena mi říká, že vzhledem k tomu, že je neděle, jezdí autobusy jednou za pětačtyřicet minut. Následující má jet do Etaru. Za moment dorazil, ale nějak se mi nezdá jeho číslo. V průvodci o něm není zmínka. Ptám se prodavačky lístků a ta mi řekla, že do Etaru skutečně nejede, ale když jsem chtěl vystoupit, řekla mi abych zůstal, že mě hodí na zastávku odkud se do Etaru dostanu. Skvělé, ani jsem nemusel platit jízdenku. Na zastávce uprostřed obytných panelových bloků čekám poměrně dlouho, než autobus přijel.
Při vystupování ve vesnici mi ještě přišel řidič starého Ikarusu vysvětlit cestu ke skanzenu. Chůze mi zabrala asi patnáct minut. V areálu registruji samozřejmě davy turistů. Na nevelké ploše se nachází vesnička dokumentující původní lidovou architekturu. Vyskytují se tu stavby dílniček, pekáren, mlýnů i obyčejných příbytků vesničanů. Samozřejmě jsou prostory některých objektů komerčně využívány v podobě krámků se suvenýry a restaurací.
Po prohlídce odcházím zpět na zastávku. Nemám vůbec potuchy, kdy bus pojede. Nestačil jsem se však ani napít a byl tu! V Gabrovo vystupuji na zastávce, kde jsem nastoupil a přes centrum jdu pěšky na hlavní autobusák. V klimatizované hale si zakupuji jízdenku zpět do Veliko Tarnovo. Autobus však odjíždí až za hodinu a půl, tak zbylého času využívám k procházkám po okolí.
Ve Veliko Tarnovo vystupuji na náměstíčku mezi terminálem Jug a infocentrem. Nemusím se tedy přepravovat zpět ze vzdáleného západního nádraží.
Večer se jdu opět podívat na vyhlídku k pomníku Asenů. Tentokrát čekám do setmění, abych se kochal pohledem na osvětlené město. Společně se mnou se tu sešly hloučky mládeže a zavítalo sem i několik turistů.
Po návratu na pokoj přemýšlím, jak naložit se zítřejším dopolednem. Nakonec se rozhoduji pro ranní přesun do Ruse.
V 7 hodin odjíždím ze západního terminálu minibusem do Ruse. Na místě jsme asi za hodinu a půl. Orientuji se celkem snadno. Od přilehlého vlakového nádraží vede obytnou čtvrtí šedých paneláků do centra města dlouhá široká ulice Borisova. Navštěvuji infocentrum na rohu náměstí Svobody a směřuji do místního jediného hostelu, který se mi však nedaří nalézt. Později jsem zjistil, že byl přemístěn do nové budovy. Ubytování tady bylo mé nejdražší za celý pobyt. Nicméně velmi pěkné a příjemné prostředí.
Po složení svých věcí odcházím zpět na autobusové nádraží. Tady si na zítra zakupuji jízdenku do Bukurešti. Přecházím na sousední vlakové nádraží, kde si po komplikované domluvě s prodavačkou v kase zakupuji jízdenku do Ivanova. Vlak přijel se zpožděním. Při kontrole jízdenek se ptám průvodčího, kolik zastávek je to do Ivanova. Řekl mi, že dvě a že se mnou vystupuje i chlapík sedící naproti mě. V cílové stanici se mnou dědula jde kus cesty a vysvětluje mi, kde odbočit do údolí v přírodním parku Rusenski Lom. Chci totiž navštívit zdejší skalní klášter. Nečekal jsem, že se tak projdu. Nejprve procházím otevřenou krajinou, než jsem pozvolna sestoupil do údolí porostlého bujnou vegetací. Připadal jsem si tu bezmála jako v tropech. Na parkovišti u chrámu se mi nabídl místní prodejce suvenýrů, že mě po prohlídce odveze zpět do Ruse. To je paráda! Rychle jsem si prohlédl malinkou, freskami pomalovanou, jeskyňku představující klášter a pak ještě vystoupil na skálu, odkud se otevřel pohled na celé údolí.
Cestou zpět mě ještě řidič zavezl ke klášteru Basarbovo, který bych jinak neviděl. Tento skalní chrám je jako jediný stále aktivně využíván ke svému účelu. Po prohlídce jedeme již rovnou do Ruse, kde vystupuji před vlakovým nádražím.
Časně ráno se odebírám na autobusák. Čekám na ulici ještě s několika místními a dvěma turistkami na spoj do Bukurešti. Místo autobusu přijelo osobní auto, ale všichni se tam nevejdeme, tak čekáme na další vůz. Na hranicích vše proběhlo rychle a bez problémů.
Prohlídku hlavního města Rumunska zahajuji na obrovském náměstí Unirii. Nejprve se jdu podívat k Patriarchární katedrále a poslanecké budově. Pak již mířím monstrózním bulvárem, který má pět kilometrů, k nejznámější budově města – k paláci parlamentu. Ceausescova megalomanská stavba představuje třetí největší budovu na světě. Přecházím na druhou stranu ulice a pokračuji k řece s cílem nalézt zdejší kostely (St. Nicolae Mihai Voda a kostel Domnita Balasa). Je to dost složité, protože se většinou nalézají uprostřed šedých bloků z osmdesátých let, které je obklopují. Od archeologického místa Cortea Veche procházím oblastí uliček s kavárnami, které si zachovaly jako jedny z mála v centru, svůj historický ráz. Kolem university, se ulicí Academiei dostávám do skutečného centra Bukurešti – na náměstí Revoluce, ke královskému paláci a bývalému sídlu komunistické strany. Naproti stojí kostelík Cretulescu, opět obklopený šedou komunistickou architekturou. Opodál se nachází krásné Athenaeum, u kterého chvilku odpočívám na lavičce. Bohatou ulicí Victoriei se vracím na náměstí Unirii. Procházím se v parku kolem fontán a také si dopřávám výhled na Bukurešť z posledního patra obchodního domu Unirea, kde je umístěno zábavní centrum. Zpět do Ruse jedu opět z náměstí Unirii. Jsem jediný pasažér.
V půl sedmé ráno odcházím na avtogara – autobusové nádraží. Pomalu se rozednívá a na místě už je docela shon. Kupuji si jízdenku do Varny a koukám, že jsem opět chytil jedno z posledních míst. Cesta na pobřeží vede poměrně řídce osídlenou krajinou, která je hustě porostlá zelení. Na většině zdejších polích se pěstuje slunečnice. Asi po třech hodinách spatřuji velké město na pobřeží.
Hned, jak jsem vystoupil z autobusu, odchytl mě jeden chlapík, zda nechci ubytování. Jelikož bydlí v paneláku hned přes ulici, jdu s ním. Pokoj s balkónem a výhledem na Varnu se mi zalíbil, tak jsem na nabídku kývl.
Do města jdu ulicí Vladislav Varenčik. Je to poměrně daleko. Nakonec se dostávám ke katedrále Nanebevzetí Panny Marie, která je hlavním symbolem Varny. Odtud pokračuji pěší zónou Kňaz Boris I. až ke kostelu sv. Mikuláše. Zde odbočuji přes kruhové, stromy zarostlé náměstí Ekzarch Josif a přicházím ulicí Chan Krum k poměrně zachovalým ruinám římských lázní. Nedaleko se nachází ještě jedny, avšak podstatně menší, z nichž se dochovaly pouze základy. Mé další kroky vedou k vlakovému nádraží. Jeho červená budova však není mým hlavním cílem. Chci se totiž podívat do přístavu, avšak je to oplocená hlídaná zóna. Tak se obracím a zbytek dne se rozhoduji strávit v rozlehlém přímořském parku s rušnou promenádou. Samozřejmě jsem si odskočil i k moři. Pláže jsou tu pokryté kobercem slunečníků, pod nimiž se rozvalují davy turistů. Nic pro mne. Odcházím na přilehlé molo, kde je výrazně větší klid. Zpět jdu pěší zónou, která ústí do parku. Ještě se stavuji v katedrále na prohlídku interiéru a pak se pomalu vracím na pokoj.
Druhý den ráno odcházím v půl osmé na autobus do Burgasu. Poprvé nemusím brzy vstávat ani chvátat – mám to pár kroků přes ulici. Minibus jede po pobřeží a staví ve všech letoviscích. V Burgasu se ihned zajímám o ubytování, ale není nic levného k dispozici. Nabízí se jen drahé hotely. Jeden taxikář mě poslal do nádražní haly, kde babky nabízí ubytování v soukromí. Jenže tu nikdo není a další vlak má přijet asi za hodinu a půl. Jdu tedy aspoň zjistit, jak je to s odjezdem autobusu do Istanbulu. S překvapením, se dozvídám, že jede už večer v půl jedenácté a nikoli až v šest ráno, jak jsem si původně myslel. To je čas příjezdu do Istanbulu! Ještě štěstí, že jsem nikde ubytování nesehnal! To by se mi to pěkně zkomplikovalo. Takto se radostně odebírám vyměnit peníze a poté na autobus do Nesebru. Téměř ihned vyjíždím - spoje jsou půlhodinové. Přijíždím do nového Nesebru, odkud musím pěšky do starého města, které se rozkládá na ostrově spojeného s pevninou vysypanou silnicí. Už z dálky poznávám větrný mlýn u příjezdové cesty. Je to už mnoho let, co jsem tu byl jako malý kluk s rodiči v rámci dovolené na Slunečném pobřeží. Ve městě samotném se mi vybavují i některá místa, jako náměstíčko s kostelem Christ Pantokrator, zbytky kostela sv. Marie či rušná ulice Mesmbria, která je lemována restauracemi a stánky se suvenýry. Naprosto ledabyle se loudám malebnými uličkami. Mám obrovskou spoustu času, tak si to tu užívám.
Kolem šesté se vracím do Burgasu. Procházím pěší zónou Alexandrovská až ke skleněné budově university. Tady sedím v parku na lavičce a pozoruji okolí. Zbytek večera trávím na další rušné pěší třídě Aleko Bogoridi. Všude je plno lidí a opravdu živo.
Na autobusáku potkávám partu Čechů. Díky nim, jsem málem nestihl odjezd. Nicméně v půl jedenácté jsem už na cestě do Turecka.
Přestože jedeme přes noc, je na hranicích nával. Stojíme tu asi čtyři hodiny. Jinak vše proběhlo bez problémů. Na obrovském autobusovém nádraží Esenler Otogar jsme akorát při rozednění. Hledám, kde rozměnit peníze, ale otvírají za více jak dvě hodiny. Využívám dvou turistů, kteří právě vybírají z bankomatu. Kupuji od nich několik tureckých lir a pak se vydávám na metro.
Jedu do stanice Aksaray odkud mohu jet dále do centra tramvají nebo jít pěšky. Volím druhou možnost, není to tak daleko. Na místě se začínám pídit po ubytování, když tu mi jeden mladík nabídl pokoj ve svém hotýlku. Super místo (zase s ledničkou), tak jsme se dohodli. Aspoň nemusím nic nadále shánět a mohu ihned vyrazit na prohlídku města.
Mé první kroky vedou k nejznámějším atrakcím Istanbulu: k Hagia Sofia (chrámu Boží moudrosti) a k Modré mešitě. Už v devět hodin je tu nepředstavitelný nával turistů. Za chrámem se rozkládá rozlehlý sultánský palác Topkapi. Dále pokračuji k moři – k mostu Galata. Na nábřeží je čilý ruch. Nachází se zde přístaviště parníků brázdící vody Bosporu. Přecházím na druhý břeh a úzkou uličkou vystupuji prudký kopec až ke Galatské věži. Tady si zakupuji vstupenku a vyjíždím výtahem do horního patra, kde je ochoz, ze kterého se naskýtá nádherný výhled na celý Istanbul. Po tomto zážitku se šourám do pokoje – jsem hrozně unaven, tak si dávám dvacet. Před šestou jdu na večerní prohlídku k Modré mešitě a Hagia Sofia. Památky jsou nádherně osvětlené. Turistů už značně ubylo, avšak místních je tu jako kobylek. Všude, kam oko dohlédne, piknikují v parku na trávníku či pod stromy.
Následující den vyrážím na průzkum méně známé východní části Zlatého rohu. Okruh se vlastně line kolem areálu university. Hlavní zdejší zajímavost představuje ohromná stavba mešity Suleymanie s přilehlými budovami. Toho času však v rekonstrukci. Na cestě jsem se prošel také kolem zbytků římského akvaduktu a pozoruhodné stavby Kalenderhane, která je opředena tajemnou historií a pozoruhodnými nálezy starých mozaik – vůbec nejstarších v Istanbulu. Okruh touto částí města končí u velkého egyptského tržiště.
Na zpáteční cestě navštěvuji místní zastřešený Bazar, který mi však mnohem více připomíná asijskou tržnici, než tradiční orientální trh. Přicházím akorát před jedenáctou, kdy musím vyklidit pokoj. Beru si bágl a zbytek dne se toulám po městě. Chtěl jsem ještě navštívit podzemní římskou cisternu Yerebatan, ale nemám už dost peněz a ve směnárně mi menší částku bohužel nerozmění.
Z Istanbulu odjíždím v sedm večer jako jediný cestující! Když si představím, že mám celý autobus jen pro sebe... Hm.
Tentokrát cesta do Burgasu utekla mnohem rychleji. Na místě jsme v půl druhé. Do rozbřesku čekám na lavičce v parku před nádražím. Ráno sedám na autobus do Sozopolu. Staré město je převážně tvořeno dřevěnými domy a úzkými uličkami. Velice se podobá Nesebru, jen to tu ještě není tak turisticky profláknuté. Na severním skalnatém pobřeží pozoruji racky. Je silný vítr, který zvedá velké vlny. V pozadí se táhne malý ostrůvek svatý Ivan. Když se vracím zpět na autobusák, už je zase všude plno lidí.
Po návratu do Burgasu dělám ještě poslední prohlídku města s cílem nakoupit něco domů a pak se pomalu odebírám na letiště. To však ještě netuším, že se náš let zpozdí skoro o tři hodiny.