Světem s báglem - Stránky nezávislého cestování |
Do Singapuru letíme Airbusem A380 – největším letadlem na světě – úžasný zážitek. Sedáme v půl třetí, ale než se vymotáme z letiště, jsou čtyři. Tak zase v Singapuru – po dlouhých čtrnácti letech. Jsem zvědav, jak se za tu dobu město změnilo.
Jedeme na Terminál 2, odkud dále pokračujeme metrem do centra, do stanice Aljunied. Kousek od stanice na 18. ulici máme zarezervovaný hotel. Všimli jsme si, že stojí v místě plném masážních salónů a podniků s lehkými děvami.
Při registraci v recepci Míla zjišťuje, že nemá pas. Tak to nám to skvěle začíná! Asi mu vypadl na letišti, když měnil peníze. Odcházíme se ubytovat a pomalu se chystat na letiště a najít ambasádu pro případné vyřízení náhradních dokladů. Naštěstí to nebude potřeba. Po důkladné prohlídce báglíku, Míla pas nakonec přeci jen nalézá. Uf! Ještě, že tak!
Je něco před šestou, kdy se vydáváme na procházku do blízkého okolí.
Nazítří je na pořadu dne důkladná prohlídka centra Singapuru. Metrem jedeme do stanice Bugis, odkud pak kráčíme pěšky. Všude je hrozně málo lidí a provozu. Později jsme zjistili, že na dnešek připadl státní svátek. První zastávku děláme ze zvědavosti v několikapatrovém nákupním domě, kde prodávají především elektroniku a věci kolem videoher. Odtud jsme původně chtěli jít na pobřežní promenádu, ale měníme záměr a vydáváme se přímo přes Queen Elizabeth park s památníkem obětí druhé světové války k mrakodrapům, jež tvoří obchodní centrum Singapuru. V dálce vidíme hotel, co má na střeše terasu v podobě lodi, přes řeku se tyčí ohromné ruské kolo – stavby, co jsem tu před léty neviděl. Překračujeme bílý most Fullerton a obcházíme zátoku řeky pod vysokými mrakodrapy na ulici North Bridge, kde stojí budova parlamentu. Přicházíme ke katedrále st. Andrew, kde právě probíhá mše. Kousek dál míjíme katedrálu Good Shepherd. Kruh uzavíráme u parku Fort Canning. Jdeme se do této zelené oázy klidu podívat, ale nic neobvyklého tu není. Park obepíná ve svém středu hlídaný rozlehlý vojenský prostor. Vracíme se k řece a procházíme ulicí Circular road – stará zástavba, nad kterou se tyčí věže moderních mrakodrapů. Zde jsem před čtrnácti lety byl a mám odtud fotku. Pořizuji novou, k pozdějšímu porovnání. Kolem hotelu Fullerton se dostáváme k pobřežnímu parku Merlion se sochou lva. Je odtud nádherný výhled na druhý břeh a na hotel s lodí na střeše. Poblíž stojí podivná stavba ve tvaru lastury – muzeum uměni. Přecházíme řeku a dostáváme se do míst, která se za čtrnáct let hodně změnila. Původní park s chodníčky zmizel a nyní tu vyrostl závodní okruh F1 s velkou tribunou, fotbalové hřiště na plovoucích pontonech a již zmiňované ruské kolo. Rovněž přibyly dva mosty. Zde nás chytil silný liják. Čekáme, až přestane pod střechou jednoho obchodního domu. Poté opět přecházíme řeku a navštěvujeme přímořskou zahradu s monumentální konstrukcí umělých stromů. Zde se s Mílou loučím, kdy se vrací do hotelu a já se ještě do setmění procházím městem a dělám několik nočních snímků Singapuru. Teprve pak se vracím. U stanice dráhy ještě poslouchám koncert tradiční hudby.
Vstáváme ve tři čtvrtě na šest, abychom byli včas na letišti. Odlétáme do Indonésie, do Medanu na ostrov Sumatra. Let trval asi hodinu. Před halou nás již čeká odvoz do rezervovaného hotelu Soechi, který je naprosto famózní. V tak luxusním hotelu jsem snad ještě nebydlel. Po ubytování máme schůzku s chlapíkem, co se mi na letišti nabídl, že nás proveze po zajímavých atrakcích v okolí (několikadenní okruh za orangutany v Bukit Lawang, horké prameny pod sopkou, domorodé vesnice Bataků, vodopády, jezero Toba a ostrov Samosir). Celkově by to zabralo asi 3-4 dny. Bereme si do dvou čas na promyšlenou. Jdeme se ověřit do blízké cestovky ceny a možnosti přeletu do Yogyakarty. Jelikož se nám zdá navržený plán hodně drahý a časově náročný, volíme kompromis: jeden den džungle s orangutany a druhý den výlet k horkým pramenům, vodopádu a jezeru Toba. Chlapík s úpravou nemá problém a navíc se nám ještě podařilo dojednat rozumnou cenu. Plán na následující dva dny máme. Teď využíváme nabídky jednoho místního tuktukáře a jedeme s ním na prohlídku Medanu. Šíleným provozem objíždíme několik zajímavých míst, z nichž asi nejvíce stojí za zmínku Sultánský palác a mešita Mesjid Raya. Do mešity můžeme vstoupit jen se zahalenými nohami, k čemuž tu za poplatek ochotně zapůjčí kus batikovaného plátna. To, že jsme nemuslimové tu absolutně nikomu nevadí. Odtud se vracíme do hotelu. V recepci chceme připlatit ještě jednu noc, ale vychází téměř dvakrát dráž, než přes internet, tak tedy raději využíváme druhou možnost. Je to poněkud paradoxní situace… Poté se jdeme vykoupat do místního bazénu. Ještě zkoušíme přes internet koupit letenky do Yogyakarty, ale nedaří se platba. Zkusíme to tedy opět zítra.
Ráno si vyzvedáme v recepci svačinové balíčky, protože odjíždíme do Bukit Lawang ještě před snídaní. Nasedáme do auta s naším včerejším organizátorem výletu, který má s sebou ještě svého bratra jako šoféra. V jedné malé vesnici se zastavujeme v jídelně na bohatou snídani. Cesta do Bukit Lawang trvá asi tři hodiny. Hustá zástavba postupně mizí, až jsme v úplné džungli. Bukit Lawang je malá základna na okraji parku. Tady na nás čeká další chlapík – náš průvodce.
Sděluje nám, že tu je dnes docela dost návštěvníků, že máme šanci uvidět nějakého orangutana tak na 70%. Zvířata jsou totiž z většího počtu lidí poněkud vyplašená a raději se schovávají. Hm, moc nás tato zpráva nepotěšila, ale uklidňujeme se tím, že máme před sebou několik hodin pochodu, tak se nám za tu dobu snad poštěstí nějakého opičáka uzřít. Pravděpodobnost je přeci jenom vysoká.
Přecházíme řeku po nepříjemně se houpajícím lanovém mostě. Připadáme si jako v pokročilém stádiu opilosti. Na druhé straně míjíme několik domků. Chodníček končí před cedulí národního parku. Dále už jen po stezkách džunglí. Procházíme hájem kaučukovníků, kde máme štěstí na několik makaků. Stezka s přibývajícími kroky slábne, až se nakonec musíme prodírat houštinami a šplhat po srázech. Nedovedu si představit tento výlet po dešti. Jak bychom asi vypadali… Průvodce se snaží přivábit nějakého orangutana, ale stále se nedaří. Potkáváme jiné skupinky turistů, kteří zatím také nic neviděli. Mno, aspoň, že máme ty makaky… Zajímavá je i vegetace kolem, která se nabízí k focení, když už tu nejsou žádní orangutani. Konečně se zadařilo! Nechala se k nám na banán přilákat samice i s mládětem! Paráda! Poté už to jde jak na běžícím páse. Vidíme další a další jedince. Kolem poledního vystupujeme na kopec nad řekou, kde máme oběd, který pro nás průvodce připravil. Poté pokračujeme cestou džunglí za dalšími orangutany. Máme štěstí, dle průvodce jsme viděli všechny zdejší nejznámější kusy. Prý se to podaří jen výjimečně. Navíc se nám zcela o samotě daří k sobě nalákat mladého jedince, který se nechá s opatrností krmit banány – skvělý zážitek.
Vracíme se zpět k bráně a na parkoviště. Tady se ještě v restauraci občerstvujeme a vracíme se do Medanu.
Následující den jedeme hned po ránu do cestovky koupit letenky do Yogyakarty, kterou se nám ani včera večer přes internet nepodařilo zabukovat. Tady vše OK. Cesta k první zastávce – termálním pramenům trvá asi dvě a půl hodiny. V malé vesničce je pod sopkou vybudováno několik bazénů s různou teplotou a koncentrací minerálů. Děláme zde rychlou koupel a poté pokračujeme do vesnice Berastagi, kde jsou typické domorodé stavby Bataků. Bohužel zde nezastavujeme proto, že domy jsou prý v zchátralém stavu. Prý budou dále lepší. Jenže jsme až k vodopádu nedaleko jezera Toba žádné neviděli, což mě rozladilo. Reklamuji to a máme dvě možnosti: buď se vrátit a jet do Medanu, nebo pokračovat k jezeru Toba. Nakonec tedy raději volíme jezero. Mílovi se nechce lézt do kaňonu k vodopádu, tak se tam vydávám sám. Parádní zážitek. Chytil mě tu déšť, tak čekám pod střechou zdejší boudy, až se zmírní. Na zpáteční cestě mé déšť chytl opět, akorát v místě s betonovým schodištěm, pod které se dalo dobře ukrýt. Následující výstup zdolávám se zastávkou na jedné vyhlídce na vodopád a jezero. Poté se vracím přímo na parkoviště. Dáváme v místní restauračce oběd a poté pokračujeme podél jezera. Využíváme vždy vhodné vyhlídkové body k focení. Už u jezera nás zastihlo stmívání. Do Medanu přijíždíme za hluboké tmy. Jdeme spát skoro v půlnoci.
Dnešek máme na přesun do Yogyakarty. Letí nám to až odpoledne, takže máme pohodově spoustu času. Odhlašujeme se v hotelu a zase hotelovým odvozem jedeme na letiště. Co jedeme, přímo uháníme, řidič s námi pádí, jak kdyby nás ukradl. Jelikož letíme nízkonákladovkou, musíme ještě doplatit letištní taxu. Let do Jakarty trval asi 2 hodiny. Nyní se přesouváme na jinou bránu. Trochu zmatek s číslem, na letence máme něco jiného než je na tabulích a navíc z ampliónu hlásí třetí variantu. Čert, aby se v tom vyznal. Nezbývá, než se doptat.
Za hodinu jsme na malém letišti v Yogyakartě. Před halou si bereme na druhý pokus taxikáře, který byl levnější, než nabídka přímo v hale a jedeme do hotýlku Puri Chorus. Pokoje parádní – v plné výbavě (lednice i konvice).
Ráno si lehce pospíme. Nemáme následující dva dny nabitý program, takže na pohodu. Jdeme na snídani a po ní vyrážíme. Na hlavní ulici Afandi stopujeme taxi, kterým se vezeme na autobusové nádraží Jombor. Cestou pozorujeme okolí a dospěli jsme ke shodnému názoru, že Yogyakarta je určitě hezčí než Medan. Také silnice tu jsou lepší a je tu i více zeleně. Na místě přesedáme do stařičkého autobusu směr Borobudur.
Po hodině a čtvrt pomalé jízdy vystupujeme a kýváme na nabídku motorkářů, kteří nás odvážejí ke vchodu do chrámového komplexu. Platíme nekřesťanské peníze za vstup a opět si zde ovazujeme látku kolem nohou. Je to tady vlastně skoro všude. Už jsme si na tento rituál zvykli. Pečlivě udržovaným parkem se dostáváme k impozantní buddhistické stavbě, která je nejznámější stavbou Indonésie. Obcházíme chrám a postranním schodištěm vystupujeme na vrchní podlaží s mohutnou stupou odkud je krásný výhled do kraje. Je krásné počasí a lidí tu je tak akorát. Postupně si prohlížíme jednotlivá zdobená podlaží. Po prohlídce se vracíme pěšky na autobusák. Cestou se obdivujeme pestrému životu na zdejších ulicích. Jakmile se blížíme k autobusáku, mává na nás naháněč, zda jedeme do Džodži, jak se zde zkráceně říká Yogyakartě. Koukáme, že je to ten samý, co jsme sem s ním ráno jeli.
Na autobusáku v Yogyakartě si bereme taxi do turistického informačního centra na ulici Maliboro.
Tady se snažíme zjistit nějaké informace o následujících dnech, respektive o destinacích, kam chceme v příštích dnech zavítat. Zajímá nás sopka Bromo a sirný kráter Kawah Ijen. Pochopitelně nás také zajímá, co navštívit zde, tak získáváme poznatky o Prambananu (hinduistickém chrámu) a také o zdejším sultánském paláci Keraton. Vracíme se 300m zpět do cestovky, kde kupujeme letenky do Surabaya, odkud pak pojedeme přes Probolinggo k sopkám. Nyní se jdeme ještě projít po zdejší části města a poté se bereme taxi zpět do hotýlku. Po večeři si ještě dělám malou noční procházku po okolí.
Po snídani odcházíme na hlavní ulici Sumoharjo, kde si bereme taxi k sultánskému paláci. V infocentru nám poradila, abychom do areálu vstoupili ze západní strany, kde by mělo být výhodnější vstupné, tak se tam necháváme odvézt. Jenže obcházíme zdejšími uličkami celý palác a žádný vstup jsme neobjevili. Museli jsme se několikrát doptat, abychom nezabloudili. Nakonec jsme stejně nasměřováni před hlavní bránu. Procházíme se jednotlivé přístupné části. Palác působí neskutečně nuzně a chudě. Dlouho se tu tedy nezdržujeme a odcházíme na ulici Senopati, kde nalézáme vyvýšenou (jak pro metro) zřízenou autobusovou zastávku. Odjíždíme do Prambananu na prohlídku buddhistického chrámu. Druhé významné památky Indonésie hned po Borobuduru.
Dnes je příšerné horko a vlhko. Nevzpomínám si, kdy ze mě naposled tak lilo. Hrůza.
Po hodině jízdy vystupujeme na autobusáku a jdeme pěšky ke chrámu, který není daleko. Dokonce jsou občas vidět mezi stromy jeho věže. Vstupné je tu podobná řacha, jako v Borobuduru. Už se nedivíme ničemu. Omotáváme si kolem pasu hadr a vykračujeme. Na rozdíl od Borobuduru, kde byl jeden chrám, je to tu mnohem větší. Rozkládá se tu několik různě velkých staveb v různém stádiu rozkladu. Někde jsou jenom základy či zbytky zdí, ale samotný chrám Prambanan a vzdálenější Sewu je téměř v nedotčeném stavu. Návštěvníků se tu opět mnoho nepohybuje a u chrámu Sewu jsme byli dokonce úplně sami.
Po prohlídce se vracíme jiným východem ven z areálu. Samozřejmě musíme projít tržnicí s přemrštěnými cenami pro turisty, abychom si zde nezapomněli koupit nějakou zbytečnost.
Vracíme se do Yogyakarty. Vystupujeme u kina Cinema XXI a vracíme se na pokoj. Zbytek dne trávíme plánováním přesunu k sopce Bromo přes Probolinggo a ke kráteru Kawah Ijen přes Bondowoso. Ještě si domlouváme v recepci taxi na letiště a jdeme si sbalit hlavní věci, ať se s tím ráno nezdržujeme.
Odjíždíme opět před snídaní, tak máme zabalený hamburger. Na letišti ještě nevidíme náš let na tabuli, tak si jdeme sednout na lavičku a jíme snídani. Hodinu před odletem, je mi divné, že ještě není nikde uveden náš let, tak to jdu zjistit. Je mi řečeno, že se můžeme odbavovat u přepážky Lion Air, pod kterou naše nízkonákladovka spadá. Doplácíme 3kg za nadváhu zavazadel. Čekáme v odletové hale a najednou se dozvídáme, že bude mít náš let zpoždění. To nakonec nabralo 75 minut. Nakonec konečně sedíme v malém vrtulovém ATR a míříme do Surabaya. Letadlo je plné.
Asi po hodině přistáváme. Využíváme letištní informační centrum, kde se ptáme na cestu do Probolingga. Chlapík nám nabízí organizovaný výlet na Bromo i Kawah Ijen, ale my se chceme poptat na možnosti přímo na místě. Měníme tedy ve zdejší směnárně aspoň další peníze a jdeme na autobus. Tím se dostáváme na surabayský autobusový terminál, kde přesedáme do busu směr Probolinggo. Už odjížděl, ale řidič nám ještě zastavil, tak rychle naskakujeme.
V Probolinggu vystupujeme přímo před cestovkou, kde si po dlouhém vyjednávání zakupujeme organizovaný výlet na Bromo a ke Kawah Ijen s tím, že máme ještě čtvrtý den v ceně přesun do Loviny na Bali. Těší nás, jak to máme parádně zorganizované a navíc za velice dobrou cenu. Dokonce jsme tím ještě oproti itineráři uspořili jeden den, který se nám může hodit na Bali. Čekáme ještě na další turisty a poté odjíždíme minivanem do Cemoro Lawang. Před cílem však stojíme ve vesnici Wonokerto, kde máme vystoupit. Tak to ne! Měli jsme dohodnuto jet až do Cemoro Lawang. Dlouhé vyjednávání a telefonáty, než si pro nás přijeli a odvezli nás na správné místo. Ani tady trable nekončí, stálo nás další úsilí, než nás obstojně ubytovali. Je už hluboká tma, když ještě domlouváme džíp na ranní cestu, abychom viděli svítání nad sopkami. Toto doplácíme, ale vstup do parku máme v ceně. Ještě si obstaráváme teplé bundy, neboť tam má ráno být kolem pěti stupňů. Dnešní noc spíme v malinkaté vlhké špeluňce, kam se sotva vejdeme. No nic, jde jen o přespání. Budíček je na 3:45. Je třeba jít brzy spát.
Ráno je ve vesnici frmol a rámus. Mnoho a mnoho a neskutečně mnoho výprav se chystá na svítání. Skládáme se do džípu ještě s jednou Australankou a dvěma Japonci. Při cestě koukám, jaká neuvěřitelná šňůra světel se line tmou. Tak masovou akci jsem na svých cestách jakživ neviděl. Ani se nemáme šanci dostat k vrcholu autem. Cesta je kompletně obložena jedním džípem vedle druhého. Zbytek absolvujeme pěšky. Nahoře jsou davy lidí. Zvažuji, že tu zůstanu a půjdu na základnu pěšky. Nedá se fotit. Až se svítáním se prodírám k zábradlí a ukořisťuji několik snímků, než se sem nahrnou jiní zájemci. Pohled na sopky je naprosto úžasný. Rozhodně to za to stálo. Ovšem přehodnocuji svůj plán a rozhoduji se vrátit džípem. Je čas jít.
Jakmile jsme kompletní, pokračujeme ke kráteru Bromo. Cestou se stavujeme na dvou místech, odkud se nabízí jiný úžasný pohled na okolní krajinu s vulkány. Kráter Bromo leží nízko a už při pohledu z výšky je mi jasné, že toho moc neuvidíme. Kolem se válí hustá mlha. Končíme na parkovišti a jdeme kamsi do mlhy. Není vidět na krok. Ani po výstupu ke kráteru to není o mnoho lepší. Vracíme se tedy k džípu. Hrozně mě štvou koně kolem. Vodiči tu chodí s těmi, co nemohou a vozí je nahoru a dolu. Hrozně se tu motají. Navíc se špatně dýchá v mlze smíchané se sopečnou párou plné popela a síry.
Po návratu do hotelu jdeme rovnou na snídani, které se dáváme do sytosti. Sedíme na vyhlídkové terase a kocháme se pohledem na planinu pod sopkou Bromo a kuželem Batok. Počasí se výrazně zlepšilo, mlha ustoupila a viditelnost dosáhla maxima. Proč nebylo takhle, když jsme byli u kráteru! Jsem rozhodnut se tam vydat znovu a po svých. Mílovi se nechce, tak zůstává. Jdu si nejprve sbalit bágl a pak vyrážím stezkou přímo pod terasou. Cesta ke kráteru mi trvala asi 50 minut. Ani se to nezdálo. Zážitek super maximální. Jsem tu jediný turista, tytam jsou davy. Jen několik místních prodejců, domorodců a koněvodů. Nahoře u kráteru je krásně vidět jak dolů do syčícího jícnu, tak na vrchy kolem. Paráda!
Po návratu k hotelu usedám na terasu a čekám na Mílu. Šel se projít. Jakmile dorazil, čekáme na odvoz do Wonokerta. Tentokráte nám nevadí tady spát. Ráno odjíždíme na další etapu cesty – do Sempolu.
Přestože to byla další špeluňka, vyspal jsem se parádně. Ráno pro nás přijel minivan s dalšími turisty. Dáváme bágly na střechu a vyjíždíme. Cestou začalo pršet, tak nahoru posádka upevňuje plachtu. V Probolinggu měníme auto a pak míříme podél pobřeží až do Sempolu. Přijíždíme za tmy. Tady už musíme zaplatit vstup do národního parku.
Vstáváme v jednu v noci. Opět hrozné místo. Ještě, že bylo opět jen na přespání. Nasedáme do auta a na cestě projíždíme několik kontrol, než staneme na místě. Ještě, že jsem si vzal baterku! Bez ní by to nešlo. Vlastně ji hned nepoužívám, držím se světel ostatních ve skupině. Stezka postupně stoupá, ale jde se dobře. Je však taková tma, že není nic vidět. Aspoň obloha… to je krása, plná zářivých hvězd!
V průběhu pochodu jsem se Mílovi poněkud vzdálil. Avšak, čekám na něj na okraji kráteru. Dole je vidět nějaké světlo – modře hořící plyn. Míla dorazil, ale dolů nejde. Bez baterky je sestup do kráteru extrémně nebezpečný. Jdu tedy sám se skupinou. Cestou potkáváme horníky – těží zde v nepředstavitelných podmínkách síru a pak ji na zádech v koších nosí do tábora. Nepředstavitelná dřina.
Dole mě čeká famózní podívaná. Už chápu, proč se sem musí za tmy. Modrý plamen je překrásný.
Po návratu nahoru se jdeme podívat na vyvýšenou část kráteru, odkud je výhled na jezero uvnitř a na místo, kde se těží síra a kde hoří plyn. Rychle se rozednilo, takže je vše jasně vidět. Část halí jen syčící pára stoupající z jícnu sopky.
Při následné cestě zpět na parkoviště se nám kolem postupně odkrývá celá ta nádhera, kterou jsme za tmy nemohli vidět. Přírodo, přírodo, kam chodíš na ty nápady…
Nasedáme do vozu jedoucího přes Bynyuwangi do Katepangu. Silnice z Kawah Ijenu je překvapivě výborná. Údajně to tu mělo být sjízdné poze pro teréňáky. V Katepangu čekáme u místního dopravce na vystavení jízdenky do Loviny a poté nastupujeme do autobusu. Najíždíme na trajekt a po několika minutách vyplouváme. Chodíme po palubě a pozorujeme, jak je tu znečištěné moře. Nikoho to netrápí. Nevíš co s odpadem? Šup s ním do moře.
Jakmile jsme na druhé straně, přesedáme do místního starého autobusu a jedeme do Loviny. Tady nabízí několik lidí ubytování. Jdeme s jedním z nich. V hotelu ještě usmlouváme cenu a zůstáváme. Je to tu malé klidné a s bazénem uprostřed krásné zahrady. Připomíná mi to poslední noc v Mirisse na Srí Lance. Rozmlouváme s majitelem, jak naplnit zdejší čas. Míla si dohodl na zítřek potápění. Já zatím nevím, co podniknu. Na pozítří budeme mít okružní jízdu autem po okolí. Jelikož jsme poprvé u moře, jdeme se vykoupat. Bohužel je bahnité, mělké a na dně jsou odpadky. Velké zklamání kompenzujeme koupelí v hotelovém bazénu.
Nazítří Míla odjíždí na domluvené potápění a já se vydávám na pláž. Procházím se kolem moře a po hlavní ulici se pak vracím. Tady se dávám do řeči s chlapíkem, který mi nabízí výlet na motorce. Domlouvám se tedy na Jatiluwih – zdejších rýžových terasách. Za půl hodiny vyrážíme. Cesta je zprvu dobrá, ale mám v průběhu cesty hrozně srolovaný a přesezený zadek. Vždy uvítám zastávku na focení, starý chrám, opičí les nebo jen pěkný výhled do kraje. V Baturiti odbočujeme z hlavní cesty. Zelené terasy jsou již nedaleko. Ani zdaleka nejsou tak úžasné jako na Filipínách, ale i tak jsou hezké. Dělám si mezi nimi malou procházku a pak se vracíme. Ještě se stavíme v Bedugulu na místním tržišti, kde nakupuji nějaké dárky domů.
Další den máme v plánu okružní jízdu. Pojedeme terénní Toyotou. Řidič si nechává říkat Toni a vypadá doslova jako mafián. První zastávku představuje buddhistický klášter v Banjaru. Procházíme areál. Jedna část mi připomíná hodně zmenšený Borobudur. Je opět hrozný hic. Po prohlídce míjíme úžasné rýžové terasy plné vody. Samozřejmě se tu stavujeme. Poté nás čeká vodopád. Musíme jít asi půl kilometru džunglí, než jsme u něho. Krása. Kolem je dosti kávovníků, tak máme možnost se seznámit s pěstováním zrnek tohoto oblíbeného nápoje.
K autu se vracíme, akorát se začátkem deště. Vzápětí se spustil docela vydatný liják. Přijíždíme k jezerům Tamblingen a Buyan, nad kterými jsou příhodné vyhlídky. Pro nás je však toužebně očekávané jezero Bratan, kde leží nejznámější buddhistický chrám Pura Ulun Danu s vysokou štíhlou pagodou, který se stal symbolem Bali. Zastavujeme nedaleko, ale nejdeme hlavním vchodem. Řidič nám ukazuje kudy to obejít přes zahradu hotelu a kolem jezera. Dostáváme se tak ke chrámu bez vstupného.
Je tady pořádný nával lidí. Ještě, že chrám stojí na nepřístupném ostrůvku kousek od břehu. Jít se na něj nedá, ale je dostatečně blízko, aby se dal prohlédnout a dobře vyfotit. Střídavě tu prší, střídavě ne. Po jisté době využíváme jednu takovou chvilku a odcházíme. Ovšem za hotelem v zahradě nás déšť chytil znovu, tak opět čekáme. Naštěstí přeháňka netrvala dlouho, tak můžeme dorazit zbytek cesty k autu.
Následně se stavujeme u jezera Buyan v domě řidiče, aby si tu vyzvedl golfové hole. Také tu řeší výpadek elektřiny zabezpečovacího zařízení domu. Projíždíme zemědělskou oblastí a poté se napojujeme na hlavní silnici. V Lovině se necháváme vyhodit u obchoďáku. Po návratu do hotelu ověřujeme náš odlet, který je ve 14:15, což znamená, že odsud musíme na letiště vyrazit brzy ráno. Jenže to ještě nejezdí kyvadlový minivan, takže si budeme muset zorganizovat soukromý odvoz. Za tímto účelem podnikáme na večer poptávkovou procházku po místních cestovních kancelářích. Daří se nám sehnat nižší ceny, než nám nabízel náš hoteliér. Nakonec byl ochoten jít s cenou dolů, tak pojedme s ním.
Poslední den na Bali a vlastně i v Indonésii tráví Míla v Lovině, přesněji u našeho bazénu. Já jsem se rozhodl podniknout výlet do Singaraji. Jedu tam místním minivanem. Na místě jsem zjistil, že mě docela natáhl s cenou. No nic, jdu na prohlídku do přístavu, kde je asi nejzajímavější čínský chrám, jinak nic. Velmi volně se pak ulicemi toulám na hlavní silnici a pak se vydávám do Loviny po svých. Cesta je pohodová a kolem se pořád něco děje. Na okraji Loviny si všímám napravo podivného chrámu se sochou slona nad střechou. Jdu to omrknout.
Po návratu do hotelu dávám bazén a zbytek dne pojímám jako relax. Míla zatím během mé nepřítomnosti vyřídil všechny platby včetně zítřejšího odvozu na letiště. Večer vyrážíme opět na večeři do naší oblíbené místní neturistické restaurace u hlavní křižovatky.
Ráno v osm odjíždíme na letiště do Dempasaru - Kuty.