Světem s báglem - Stránky nezávislého cestování |
Do Astany letím typem letadla B 737-800. Na tak dlouhou cestu by je neměli vůbec nasazovat. Je tu hrozně málo místa na nohy a opěrka hlavy, ač vysunutá na maximum, stále neposkytuje dostatečné pohodlí. Snažím se trochu spát, ale moc mi to nejde. Snad i kvůli tomu odmítám i servírované jídlo. V prvním letu do Istanbulu mi nějak nesedlo a na další nemám ani pomyšlení. Přistávám v Astaně dle letového řádu, tedy v půl třetí ráno. Až na malé zdržení při vyplňování imigrační karty vše proběhlo plynule. Dokonce i můj bágl standardně přijel po pásu mezi posledními. Nikam nechvátám, mám do rozednění fůru času. Jako první, co musím udělat, je vyhledat přepážku Air Astana kvůli zítřejšímu přeletu do Šymkentu. Zmíněná společnost sídlí ve druhém patře. Na dveřích mají informaci o tom, že fungují 24 hodin, což rozplynulo mé obavy, že bude v tuto hodinu zavřeno. Místa v letadle jsou stále volná. Kupuji večerní let za 22 672 tenge, což je výrazně levnější, než kdybych si letenku obstaral již u nás přes některou cestovní agenturu. To by bylo. Teď je třeba ještě někde rozměnit peníze. V příletové části nalézám směnárnu, kde kupuji místní měnu tenge. Překvapil mě příznivý kurz. Doma jsem kalkuloval s 268 tenge za 1 euro, tady je rovných 300. V informačním stánku zjišťuji dopravu do centra města. V šest odtud odjíždí první ranní autobus. Do této doby prostudovávám mapy a jiné materiály o Astaně. Zapínám si mobil a koukám, že mi volal někdo ze zahraniční. Kdo to mohl být? Záhy, při procházení mejlů na tabletu mi to došlo. Byl to někdo z mého zamluveného hotelu. Jelikož se mi nedozvonili, kontaktovali mě mejlem přes booking.com a oznámili mi, že byla má rezervace zrušena, za níž mi v příloze nabídli alternativu. Tu odmítám a začínám horečně hledat nějakou náhradu. Celkem rychle jsem úspěšný. Dělám si rezervaci v hotelu Aka poblíž nádraží. Teď už mohu v klidu přemýšlet o nastalé situaci, ale nějak mi nejde do hlavy proč mi jen tak zrušili rezervaci. Skandální překvapení. Jen doufám, že nebudu muset platit nějaký storno poplatek. Později se ukázalo, že ne. Aspoň že tak. Těsně před šestou se odebírám na zastávku, která má být situována někde nalevo od východu z haly. Nikde nevidím žádné označení, tak se ptám jednoho kolemjdoucího, který tam shodou okolností také míří. Na místě se mi nabízí jeden soukromý taxikář za cenu 500 tenge, což mi připadá jako neuvěřitelně nízká cena, když si představím, jak daleko to odsud je. Pochopitelně, že autobus by byl určitě ještě levnější, ale z pohodlí se nechávám zviklat. Trasu mám dopředu naučenou, takže i když je ještě tma, poznávám na trase klíčové body a celkem snadno se orientuji. Jakmile jsme před hotelem, nastal další problém, tentokrát s placením. Ve směnárně mi dali poměrně vysoké bankovky, takže taxikář nemá nazpět. V recepci mi nepomůžou a v přilehlé restauraci také ne. Tak to nakonec řeším tím, že beru od něho to co má a nechávám mu 200 tenge jako dýško. Neřeším to, i za tuto cenu je to pořád paráda. Ubytovávám se. Jak již jsem avizoval i v recepci neměli nazpět, tak si do svých papírů poznamenali, že mi dluží 1000 tenge. Jdu na pokoj. Je tři čtvrtě na sedm a už se skoro rozednilo. Jelikož jsem se v letadle vůbec nevyspal, rozhodl jsem se, že si do půl desáté zdřímnu. Bohužel mě před devátou vzbudil ruch na chodbě. I tak mi ty dvě hodinky bodly. Vybaluji si malý batůžek, stativ a vyrážím na prohlídku města. Kráčím dlouhou ulicí Ženis a následně nekonečným prospektem Sarjarka. Původně mi nepřišlo, že to bude takový pochod. V dálce vidím futuristickou budovu vypadající jako stan. Jedná se nákupní středisko Chán Šatyr stojící už v nové Astaně, té Astaně, která se tak proslavila supermoderní architekturou, a která během několika desítek let vyrostla v liduprázdné stepi. Stavbu mám téměř celou dobu na očích, ale jako bych se k ní vůbec nepřibližoval. Když už jsem konečně u ní, přemýšlím, zda vejít. Nakonec to odmítám s tím, že dokud je krásný den se svítícím sluníčkem, budu se procházet v ulicích. Návštěvu interiéru Chán Šatyru mohu absolvovat klidně v podvečer. Odbočuji tedy kolem velkého nápisu „I love Astana“ pod oblouk moderní budovy Kaz Munaj Gaz. Napravo mi nemohly uniknout zlaté kupole mešity Nur Astana, ke které si odskakuji. Interiér nevybočuje ze standardního vzhledu, ovšem zaujme svými rozměry. Vracím se zpět na bulvár Nuržol, což je nádherně vytvořené prostranství zdobené fontánami a záhony květin. Široká třída spojuje Chán Šatyr s Prezidentským palácem Ak Orda na druhé straně. Zhruba uprostřed protíná náměstí Bajtěrek s pozoruhodným monumentem, ve kterém je situována vyhlídka. Ta reprezentuje můj následující cíl. Jak tak kráčím po 3,5 km dlouhém bulváru, mihlo se mi hlavou letmé srovnání s Mallem ve Washingtonu, který svou upraveností a vypiplaností nesahá tomuto astanskému ani po kotníky. Prostě krása. Jakmile dosahuji monumentu, sestupuji do místnosti u paty stavby, kde si zakupuji vstupenku a poté vyjíždím výtahem do koule na vrcholu. Výhled na město je fantastický a člověk si připadá při pohledu na ty futuristické stavby kolem jako někde v daleké budoucnosti. Jen škoda, že jsou skla potažené nějakou barevnou fólií. Materiál mi znemožňuje při focení eliminovat odlesky. Při použití polarizačního filtru na objektivu je výsledný efekt mnohem horší než bez něho. Je tu hrozné horko. Uvazuji si bundu kolem pasu, kde až do skončení prohlídky Astany zůstala. Přestože se krásně oteplilo, vítr zůstává nepříjemně chladný. Pokračuji k Prezidentskému paláci, který fotím z terasy na konci pěší zóny. Mohl bych sice jít ještě blíže, ale nechce se mi jít takovou dálku a pak se zase vracet zpět. Od paláce se totiž dále jít nedá, stojí u řeky, kde není žádný most. Ty jsou pouze na hlavních silnicích vedoucích rovnoběžně s pěším bulvárem. Odebírám se k tomu napravo na ulici Kaldajakov. Neustále se podivuji nad těmi šílenými vzdálenostmi. Jakmile stojím na mostě, vidím na druhém břehu v dálce pyramidu – Palác míru a souladu a o kus dále bílou mešitu sultána Chazreta. Je to odtud skoro dva kilometry. Neskutečné! Kazachstán je země s nejmenší hustotou zalidnění na světě a má tak k dispozici obrovský prostor. Nikde se na ničem nešetří. Proč stavět vše pohromadě nebo budovat úzké ulice a proč stavět malé parky a pěší zóny, když je tu všude tolik místa? Jelikož jsem byl v květnu v Japonsku, mám ještě v živé paměti tamní situaci, kde mají s prostorem úplně jiné starosti. Země je totálně přelidněná. Nikde není na nic místo a pozemky jsou neskutečně drahé. Každá píď půdy se vyvažuje zlatem. Je to zajímavé srovnávat v tomto ohledu Kazachstán s Japonskem. Dva diametrálně odlišné světy, dva zcela jiné kontrasty. V rozlehlém Prezidentském parku, který vidím z mostu pod sebou, neregistruji živáčka. Občas tu jen projede někdo na kole. Kdo by sem chodil? Vždyť je to tak daleko od nějakých obytných domů… Snad blíže těm, co stojí naproti. Nádherně se jejich architektura zrcadlí na klidné hladině řeky Išim. Kolem parku kráčím ke gigantickým budovám na konci. Jejich velikost klame o skutečné vzdálenosti. Trvá mi poměrně dlouho, než jsem dosáhl jejich blízkosti. Odbočuji do parku směrem k pyramidě. Vstupuji dovnitř. Tmavý interiér ve mně nevzbudil zájem. Navíc se prohlídky dají podniknout pouze v organizované skupině, která není ještě navíc v tuto chvíli k dispozici, tak se obracím k odchodu. Mé kroky vedou k sultánské mešitě. Neskutečně grandiózní stavba. Z dálky bych ani náhodou nehádal její skutečnou velikost. Vchází se ze severní strany. Po stanutí v útrobách jsem doslova ustrnul úžasem. Stavba není zdaleka tak strohá jako bývá u mešit obvyklé. Nicméně nejpůsobivější je její velikost. Ohromný sál se sloupy dělá z této mešity největší stavbu svého druhu v celé zemi. Po prohlídce se pomalu vracím zpět. Zastavuji se pouze u památníku Vlast Kazachů, jinak je cesta zpět totožná s to sem. Když vidím, co mám před sebou a to nejen do centra nové Astany, ale dokonce až do svého hotelu, je mi z toho zle. Kdyby mě aspoň nebolely ty paty. Nemohu pořádně došlapovat. Jinak bych ušel vzdálenost mnohem delší. O fyzickou část tu nejde. Nyní nastal čas na prohlídku „stanu“ Chán Šatyr. Obchodní dům s pavlačemi, ve kterých jsou restaurace a obchody. Dole se nachází pódium, kde probíhá kulturní program. Vypadá to nějakou benefiční akci. V posledním patře Šatyru je umístěno zábavní centrum pro děti s mnoha atrakcemi. Dokonce pod střechou jezdí po obvodu něco jako horská dráha. V patře pod úrovní okolního terénu objevuji velký supermarket, kde si nakupuji potraviny a něco k pití. Místo opouštím v půl šesté. Po dlouhé sedmikilometrové cestě do hotelu, která mi zabrala hodinu a půl, si v recepci vyzvedávám dlužnou částku a odcházím na pokoj. Čeká mě tradiční bilancování a plánování dalšího dne.
Budík jsem měl nařízený na sedmou, ale vstávat se mi vůbec nechce, tak ho přenastavuji na osmou. To je již lepší. Vůbec se mi dobře spalo. Zvedám se a jdu dolů na snídani. V recepci mi však sdělují, že mám nárok pouze na jeden voucher, tedy, že jsem si snídani vybral již včera (to jak jsem ráno dorazil z letiště) a pokud budu chtít jít i dnes, musím si jídlo zaplatit. Nato jsem ihned odvětil, že jsem včera žádnou snídani neměl, načež recepční začala hledat ve svých papírech, kde po chvíli objevila můj nepoužitý poukaz. Přepsala na něm jen datum a popřála mi dobrou chuť. Po snídani, která měla naprosto klasické složení, jako bych jedl u nás (volské oko, sýr, párky, máslo, housky a čaj), se jdu sbalit. V recepci se domlouvám na úschově báglu, protože ho nechci s sebou dnes celý den tahat. Skládám ho pod schody naproti recepci. Odcházím na autobusové nádraží ležící hned vedle toho vlakového. Už jsem se zmiňoval o tom, že bydlím poblíž nádraží, takže to nemám daleko. Vzhledem k včerejší túře po Astaně, je to dnes „chůze po bytě“. Na informacích mi sdělili, že jede nejbližší spoj v deset hodin. Znamená to pro mě asi hodinu čekání. Jdu si zatím koupit jízdenku. Žena v pokladně mi vysvětluje, že mám vystoupit v místě jménem Akmol a že mám nastoupit do minibusu směr Korgalžin. Ještě, že jsem si ráno pospal. Ten bus v deset je totiž první, který tam dnes jede. Zbývající čas trávím na lavičce před budovou nádraží. Když je po půl, odebírám se na nástupiště. Jednoho zaměstnance se pro jistotu ještě ptám, odkud to přesně jede. Prý to nebude klasický autobus, ale maršrutka – větší dodávka, minivan nebo jak to nazvat. Zhruba za deset minut také přijela. Je to ruský Gaz Gazelle. Vyjíždíme na čas. Je to trochu štěstí, protože tyto typy veřejné dopravy zpravidla vyjíždějí až teprve, co se zcela naplní. To se shodou okolností stalo ještě před oficiálním odjezdem, takže sláva. Cestou není nic vidět. Sedím zády k řidiči a koukám do vozu, kde jsou na oknech zatažené všechny záclonky. Až teprve asi po padesáti minutách mě řidič vyzívá, že jsme na místě. Vystupuji na hlavní silnici s velkým nápisem Akmol. Chlapík mi ukazuje na odbočku, kudy se mám vydat. Nemusím se ani moc rozhlížet, abych zachytil pohledem památník v areálu Alžir – bývalého ženského gulagu. Pootevřenou brankou vstupuji do krásně udržovaného areálu plného květinových záhonů. Nejprve si prohlížím přepravní nákladní vagón, kterým sem byly ženy a děti dopravovány (podobně jako za války vozili nacisti Židy do koncentračních táborů). Poté procházím pod vysokým monumentem k budově muzea, která je ve tvaru kónického kužele. Vypadá dosti bizardně, skoro jak bunkr. Obcházím muzeum kolem dokola podél zdi s pamětními deskami, kde jsou vytesána jména zdejších obětí. Končím u posledního dochovaného baráku. Poté vcházím do vlastního muzea. Nechávám si v úschově báglík, kupuji si vstupenku za 200 tenge a zahajuji prohlídku vitrín. Muzeum je rozloženo ve dvou patrech po obvodu stavby. Jedno je věnováno historii Kazachstánu, to druhé zdejšímu táboru. Po prohlídce se ještě ptám, jak se dostanu zpět do Astany, načež mi bylo sděleno, že je to ze stejného místa, kde jsem vystoupil. Údajně stačí jen na něco mávnout a pak už to jde samo. Hm, tak fajn, to zní jednoduše. Ale ještě se mi vracet nechce. Napadlo mě, že bych se mohl podívat do městečka Malinovka, které je odtud na dohled. První zastávku dělám u kostela pravoslavné církve. Vkráčím na oplocený pozemek svatostánku, když tu se na mě vyřítili dva zuřivě štěkající psi. Ještě štěstí, že z přilehlého domku (asi fary) vyběhl chlapík a psi zahnal. Hned jak se na mě psi rozeběhli, ihned jsem si vybavil mé standardní zkušenosti se psi na každé dovolené. Vždy mě něco podobného potká. Už jsem si na to zvykl a nikterak mě to z míry nevyvedlo. Kostel je zamčený. Chlapík však odběhl a za moment je zpět i s klíčem. Odemyká a já mám možnost si prohlédnout malinký, ale překrásně zdobený interiér. Zvláště oltář je nádherný. Po prohlídce kráčím dál. Městečko je plné zeleně. To, že si připadám jako v lese, nemá od skutečnosti daleko. Až teprve kousek dál, kde se otevřelo prostranství náměstí, zeleň trochu ustoupila. Odpočívám na lavičce u památníku s prasklou rudou hvězdou. Architektura náměstí je zcela podřízena dalšímu památníku, tentokrát obětem ve velké vlastenecké válce. Procházím si městečko a užívám si zdejší poklidný život. Neskutečně pohodové místo. Jako by se tu zastavil čas ještě někdy za hluboké éry Sovětského svazu. Vracím se na zastávku na hlavní silnici. S těmi častými spoji to tu není zas tak žhavé. Čekám asi půl hodiny s mračny malinkých mušek, než mě konečně vysvobodila přijíždějící maršrutka. Je poloprázdná. Sedám si na stejné místo zády k řidiči, jako jsem jel sem. Jakmile se blížíme k Astaně, vidím zdálky „stan“ Chán Šatyr. Připadá mi zvláštní a zárověň zajímavé, jak stojí na samém okraji města. Nemám ale strach, že by to takto zůstalo napořád. Astana se totiž nesmírně rychlým tempem rozrůstá. Je to vidět na každém kroku. Spousta rozestavěných budov na obrovské ploše. Tolik jeřábů pohromadě jsem nikde neviděl. V současné době má Astana 800 tisíc obyvatel, ale cílem jsou dva miliony, takže se stavební práce jen tak nezastaví. Za příštích deset let to tu bude jistě k nepoznání. To, co je dnes na okraji, může být za pár let centrem. Po vystoupení na autobusovém nádraží se ptám, odkud odjíždějí spoje na letiště. Dostávám informaci, že je to z ulice naproti vlakového nádraží. Nemohu to přehlédnout. Přesto si to jdu šouravým krokem ověřit. Poté, co jsem našel, co jsem hledal, odebírám se směrem k hotelu. Přerušuji chůzi před divadlem, kde již relaxuje několik místních na lavičkách. Je to docela příjemné zastavit se a jen tak posedět. Asi po půl hodině se zvedám a jdu si do hotelu vyzvednout bágl. Vracím se na nástupiště, kde čekám na autobus č.10 mířící na letiště. Nastupuji do prázdného stroje, avšak v průběhu jízdy se značně zaplnil, i když po okružní jízdě Astanou se s přibližováním k letišti opět vyprázdnil. Před odletovou halou nás vystupuje už jen několik. Nesmím opomenout pořídit snímek letištní budovy. Vystupuji do vrchního patra, do míst, kde jsem včera po příletu seděl. Ještě než se půjdu odbavit, chci napsat do deníku dnešní zážitky, abych se s tím po příletu do Šymkentu nezdržoval. Poté, co jsem zaznamenal události do tohoto okamžiku, jdu se konečně odbavit. Za kontrolním koridorem jsem najednou dostal takovou žízeň, že si jdu koupit fantu. Světe div se, prodavač nebere hotovost, ale jen karty! Také neobvyklá skutečnost, kterou jakkoli byla nevýznamná, jsem musel zmínit. Půl hodiny před odletem čekám u nástupní brány. Překvapilo mě, že tu je opět tak málo lidí. Počítám, jestli padne laoský rekord, kdy nás bylo v letadle deset. Celkem brzy přestávám počítat, protože se sem lidi nahrnuli v davu početném a další stále přicházejí. K letadlu jedeme busem. Éroplán značky Embraer brazilské provenience voní novotou. Byl jsem celkem na tento stroj zvědavý. Nikdy jsem o něm neslyšel, natož letěl. První dojmy velice pozitivní. Vlastně i ty poslední po přistání. Let trval hodinu a čtyřicet minut. Vycházím před halu, kde mě odchytl mladík soukromý taxikář s nabídkou svezení do centra, respektive k mému zamluvenému hotelu. Autobus už asi v tuto pozdní hodinu nepojede, tak jsem kývl. Z 5000 tenge jsem ho stlačil na 2000. Ještě si přisedá druhý pasažér. Na cestě by nebylo pranic zvláštního, kdyby se vcelku nudná jízda neproměnila v gejzír adrenalinu… Ten kretén totiž nesledoval dostatečně provoz před sebou, jel rychle, a co se stane, když nedodrží bezpečnou vzdálenost, si každý dokáže domyslet. Na hustý provoz i v těchto hodinách přijíždíme na křižovatku poměrně velkou rychlostí. Už tam stojí několik aut a to před námi rovněž zastavuje. Sleduji, jak se řítíme na jeho zadek. Co dělá proboha náš řidič? Bylo mi jasné, že tohle nemá šanci ubrzdit. Prudce tedy stočil volant doprava mezi sloup veřejného osvětlení a jiné auto stojící ve vedlejším pruhu. Příliš málo místa…! Přes vysoký obrubník jsme vlétli na chodník s tím, že vzal svým levým bokem zadek stojícího auta před ním. Těsně jsme minuli sloup napravo. Auto se výrazně zpomalilo, ale bohužel ještě ne natolik, aby nenabral právě vystupující dívku z dalšího auta před námi, které stálo u krajnice. Dívka nalétla na kapotu a v momentě, co jsme konečně zůstali stát, se svezla před auto na silnici. V tu chvíli všichni vyběhli z okolních aut a snažili se jí pomoci. Obrovsky se mi ulevilo, když vidím, že se jí kromě zakrvaveného kolena nic nestalo. Vystupuji z poškozené kraksny. V momentě, co si beru bágl, jede kolem oficiální bílý taxík. Řidič se mě ptá, jestli s ním chci jet. Samozřejmě nastupuji. Všechno se to seběhlo tak strašně rychle, že si teprve teď uvědomuji, že mě bolí koleno. Lehce jsem si ho narazil o přístrojovou desku, když ten magor předtím naboural do toho auta. Uvědomil jsem si, co se všechno ještě horšího mohlo stát a jsem rád, že se v celkovém důsledku nikomu nic vážného nestalo. Zvláště dívce, kterou naše auto srazilo. V ten moment to vypadalo opravdu strašlivě. Díkybohu to dopadlo dobře. Tomu magorovi jsem samozřejmě za adrenalinový zážitek nic nedal a v tu chvíli mu to bylo vlastně i jedno. Měl zcela jiné starosti. Jen mávl rukou a nechal mě odjet. S profesionálním taxikářem dorážím už v pohodě do hotelu. Předešlá nehoda se stala zhruba ve třetině cesty, takže jsem se v novém voze ještě pěkně projel nočním Šymkentem. Přestože tu chci nocovat minimálně dvakrát, platím pouze první noc. Pochopitelně nemají opět nazpět. A abych to zcela završil, nemají ani terminál na platební karty, s čímž jsem se setkával na své cestě Střední Asii dnes a denně.
Tak tohle teda byla noc! Večer celkem šel, i když jsem přes prasklou okenní tabuli slyšel nějakou taneční muziku a projíždějící auta na hlavní ulici, nemyslel jsem si, že to bude až tak zlé. Hudba v noci ještě více zesílila a nepřestala až do rána. Zřejmě je tu někde poblíž klub či diskotéka. Navíc z vedlejšího pokoje se přes zeď nesl kravál, rovněž neutichající do ranních hodin. Suma sumárum vše dohromady dalo takový mix, že prostě spát nešlo. Až teprve s rozedněním vše postupně utichlo. Sice jsem pak trochu zabral, ale nic moc to nebylo. Koukám na budík a vidím, že je pár minut po osmé. Zapomněl jsem si aktivovat zvonění. Vstávám. V recepci se ptám, jak se dostanu do Turkistánu. Dostávám informaci, že to lze provést z autobusového nádraží Samal situovaném severně odtud. Je to poměrně daleko, odhaduji 4 kilometry. Jsem rozhodnut se tam svézt. Kráčím po ulici Tauke Chan, přecházím k autobusové zastávce a hledám jízdní řád s trasami linek. Očekávám totiž, že to tu bude stejně přehledně značené jako v Astaně, ale hodně jsem se přepočítal. Tohle je jiný svět. Jdu tedy dál. U následující zastávky stojí autobus a další za ním přijíždí. Na ceduli za oknem vidím nápis Samal. Výborně. Ověřuji si ještě u průvodčího, prodavače jízdenek a naháněče cestujících v jedné osobě, zda jede skutečně na samalské nádraží. Přitakává, tak nastupuji. Jízdné stojí směšných 50 tenge. Dlouho jsem takhle levně necestoval. Během jízdy sleduji, kudy jedeme. Ještě, že jsem se nevydal pěšky, trasa je pěkně komplikovaná. Autobus neustále odbočuje sem a tam, až jsem se v tom už skoro ztratil. Nejsem si vůbec jist, zda jsem si trasu správně zapamatoval pro případný návrat po svých. Konečně jsme na místě. Autobusák je klasického asijského či blízkovýchodního ražení. Velký shon kolem plácku s minibusy a prodejními stánky po obvodu. K tomu překřikující se naháněči a nepořádek všude kolem. Diametrálně odlišný svět od Astany. Nastupuji do prvního minibusu – maršrutky, která je na ráně. Zatím jsme tu jen dva, takže musím počkat, až se vehikl zcela naplní. Zatím si odskakuji do jednoho ze stánků koupit kolu, protože jsem už dlouho nic nepil a mám docela vyprahnuto. Zhruba za půl hodiny jsme plní, takže vyrážíme. Hodiny právě odbily půl desáté. Jsem zvědav, za jak dlouho dorazíme do 180 km vzdáleného Turkistánu. Jen v Šymkentu ztrácíme půl hodiny, než se vůbec vymotáme z města. Později jsem se dozvěděl, že má Šymkent jako střed milion obyvatel a s okolními aglomeracemi skoro tři. Vůbec bych to neřekl. Město se tváří mnohem menší, než ve skutečnosti je. Teprve, jak se prodíráme nekonečnými ulicemi a bulváry, vše mi dochází. Celou cestu až do Turkistánu jedeme po nové dálnici. Sice je místy z důvodů oprav uzavřena v jednom pruhu, ale i tak to celkem ubíhá. Neskutečná země! Kolem dokola jen samá pustina, dlouhé roviny porostlé travinou táhnoucí se od obzoru k obzoru. Silnice rovná, jako když střelí. Podivil jsem se, že mají na dálnici otáčecí místa. Připadá mi to dost nebezpečné. Ovšem nebezpečnější spíš vidím uzavírky silnic bez jakéhokoli označení. Stává se to dost často. Jsou používané maximálně zátarasy, značek je málo a světelná signalizace zcela chybí. Dálnice často prochází obcí, kde je omezení na 50km/h. Téměř vždy v takovém úseku hlídkují policajti. Ti mají mezi jednotlivými okresy checkpointy, kde je rychlost snížena na 20km/h a zastavují auta kvůli namátkovým kontrolám. Co je ale nejpodivnější, dálnice nemají skoro žádné sjezdy nebo když už, tak aspoň ty jejich otáčecí místa. Člověk by čekal, že sjede v určitém místě, ale má smůlu, všude jen svodidla. Vysvětlím na zkušenosti později. Hned, jak jsme vjeli do Turkistánu, poznávám nalevo velmi starou stavbu mauzolea Hodži Ahmeda Jasávího, hlavní důvod, proč sem vážím cestu. Řidič v blízkosti nikde nestaví a já se nepřipomněl, takže vystupuji až na autobusáku. Beru si zpět taxi. Monumentální muslimská stavba je famózní už z dálky. Což teprve zblízka. Kráčím k ní zezadu po prašné cestě. Během cesty ze Šymkentu to vypadalo, že bude zamračeno, ale tady je polojasno a pořádný pařák. Určitě je přes třicet. Přicházím k mauzoleu. Mrzí mě, že největší kupole stavby je zrovna pod lešením. Aspoň, že ne ten zbytek. Obcházím památku kolem dokola a zastavuji se u průčelí nad hlavním vstupem. Během historie nějak nezbyl čas nebo peníze tuto část vyzdobit. Na rozdíl od druhé strany, která je vykachlíčkovaná, tato zůstala stroze hliněná. Dělám několik fotek a vcházím dovnitř v momentě, kdy se sem hrne nějaký zájezd. Uchvácen proudem lidí jsem donesen do hlavní místnosti, kde mě dav vyplivl. Ze sálu se dá vejít do mnoha malých místností, kam vedou úzké chodby. Ani tady nic není zdobeno. Dokonce i modlitebnu obklopují holé bílé zdi. Všechno působí hrozně chudě až nedodělaně. Ale rozměry je stavba úžasná, stejně tak jako architektura. Podobné stavby jsem viděl v Íránu, zejména Yazdu. Nešlo si při pohledu na tuto památku nevzpomenout. Po prohlídce si sedám venku na lavičku a v horkém dni relaxuji. Poté se pěšky vracím na autobusové nádraží, kde si beru soukromého taxíka k pouštní pevnosti Sauran, odtud vzdálené 70 kilometrů směrem na Kyzylordu. Opět jedeme po krásné nové dálnici, ale dědula co mě veze, jede maximálně 110km/h. Nalevo míjíme zmíněnou pevnost, ale nemůžeme zde odbočit, protože tu jsou svodidla a žádný sjezd. Hodně se tomu divím. Taková památka a není tu ani poutač. Nic. Natož sjezd. Musíme pokračovat ještě deset kilometrů, kde je otáčecí místo. Vracíme se k odbočce do pevnosti a sjíždíme na zanedbanou asfaltku, na které si čas už hodně zahlodal. Dostáváme se k železničnímu mostu, kde zpevněný povrch končí. Dále pouští už jen po vyjetých kolejích. Zastavujeme u vchodu do pevnosti, kde pracuje parta dělníků. Vůbec jim tu úmornou práci v tomhle vedru nezávidím. Vydávám se přes příkop dovnitř opevnění. Neskutečně obrovská musela být tato pevnost v době své největší slávy. Ani nemohu dohlédnout, kam až to opevnění sahá. Sice je už dost rozpadlé, ale pořád v takovém stavu, aby si člověk udělat obrázek o její původní mohutnosti. Uvnitř vlastně nic není. Vracím se ven a jdu podél hradeb. Z pozice útočníků je pohled na hradby mnohem lepší. Pevnost je neuvěřitelně fotogenická. Dělám několik snímků a ještě se na moment vracím dovnitř. Poté už směřuji k najatému autu. Zpět od pevnosti nejedeme po vyjetých kolejích, ale po chodníku zbudovaném pro pěší. Šířka tak akorát odpovídá rozchodu kol auta. Přemýšlím, zda tudy někdo z pěších vůbec bude chodit nebo kdy chodil. Už kvůli zmíněné absenci sjezdu a poutačů. Pochybuji, že to tu cizinec bez průvodce najde. Blížíme se k policejnímu checkpointu, když tu mi dědula sděluje, že si nechal doma všechny doklady. Takticky se zařazujeme za kolonu tří cisteren, v jejichž stínu úspěšně kontrolní stanoviště překonáváme. V Turkistánu jsem zavezen přímo k maršrutce do Šymkentu, která už je skoro plná. Těch několik minut hodnotně vyplňuji konverzací s naším řidičem a řidičem sousedního minibusu. Jsou velmi potěšeni, že s nimi mluví cizinec rusky, což je zde vzácný jev. Loučíme se velice přátelsky. Zpět do Turkistánu doslova letíme. Řidič s námi uhání 180km/h, což mám možnost sledovat z první ruky, neboť sedím hned vedle něj na sedadle spolujezdce. Do Šymkentu přijíždíme na jiné, pro mě neznámé autobusové nádraží. Já ještě s jednou stařenkou přesedáme do maršrutky jedoucí na Samal. Odtud si beru sdílené taxi do hotelu. Nejprve jedeme k cíli mého spolucestujícího, ale nějak se nedaří ten cíl nalézt. Není to vina taxikáře, ale cestujícího, který jede za příbuznými, ale nezná přesnou adresu, pouze hrubou lokalitu. Než jsme to našli, uplynulo hodně času. Nakonec vystupuji u Centrálního parku na ulici Tauke Chan. Mé první kroky vedou do supermarketu, kde doplňuji zásoby. Vycházím na ulici už za tmy. Můj hotel je vzdálený asi šest set metrů. V recepci doplácím druhou noc a domlouvám se na zítřejší úschovu báglu. Pokoj musím vyklidit až v poledne, takže mám dostatek času, abych došel na vlakové nádraží a zajistil si jízdenku na noční rychlík do Almaty. Na zbytek dne plánuji prohlídku Šymkentu.
Dnes jsem spal celkem dobře až na to, že mě otravovalo, světe div se, několik komárů. Ještě večer, než jsem ulehl, čtyři jsem zlikvidoval. Jak se ukázalo, nestačilo to. Nechápu, kde se vzali. Okna mám zavřené a jinudy se sem dostat nemohli. Je půl deváté, když vyrážím na nádraží. Jdu nejkratší možnou cestou vedoucí kolem bazaru. Vidím, že prodejci teprve své stánky připravují, tak jsem do areálu tržnice jen okrajově nakoukl. Bude to tu asi velké, stavím se později. Kousek od bazaru natrefuji na malou mešitu a dále na park Nezávislosti. Obě zajímavosti nechávám bez povšimnutí. Zatím. Asi po čtyřiceti minutách přicházím na nádraží. V informačním okénku se dozvídám, že jedou dnes minimálně tři noční vlaky. Abych byl v Almatě časně z rána, volím odjezd ze Šymkentu v pět večer, což znamená, že budu na místě v sedm ráno. Docela štreka. Kupuji si místenku do lůžkového vagónu za 3656 tenge. Včera jsem se díval rovněž na letenky, neboť i variantu přeletu jsem zvažoval. Nakonec jsem se rozhodl pro vlak z několika důvodů. Především jsem se nechtěl připravit o ten zážitek, který bude zpočátku, ještě než se setmí umocněn pozorováním krajiny kolem. Údajně vlak projíždí opravdu krásnou přírodou. Navíc cena jízdného je čtyřikrát levnější než letenka a ještě ušetřím za nocleh. S jízdenkou v kapse se vracím zpět stejnou cestou. S překvapením objevuji na jednom bloku domů mozaiku s Leninem. Cestou na nádraží jsem ji nemohl vidět, neboť se nachází na odvrácené straně. Abych ji objevil, musel bych se v pravý čas a na správném místě otočit. To se však nestalo. Nicméně je to fuk, nyní mám možnost si ji prohlédnout. Napadlo mě, jak se sem vůbec dostala, kdo tak rozhodl? Proč zrovna sem? Jistě by bylo lepší místo. Možná měla pouze ozdobit strohý štít baráku. Nevím. Na konci ulice v malém kopečku odbočuji ke vstupní bráně parku Nezávislosti. Stojí zde několik památníků a na dalších se pracuje. Míjím staveniště s partou dělníků a nalézám několik vyhlídkových míst, odkud je vidět na město. Výhled je však většinou dost omezen hustou vegetací. Scházím na náměstí s monumentem Nezávislosti a navštěvuji malou mešitu, kterou jsem prve minul. Poté se odebírám na hotel. Je tři čtvrtě na jedenáct. Je třeba si zabalit a vyklidit pokoj. Po předchozí domluvě, si nechávám v recepci bágl a vyrážím ještě na odpolední prohlídku Šymkentu. Tu zahajuji v Centrálním parku, kde poměrně dlouho relaxuji u zajímavé kašny. Je hezky, nemám kam chvátat. Sedím si sedím a pozoruji lidi kolem, když tu ke mně přistoupil nějaký pobuda, dost zoufale vypadající celkem mladý muž. Ptá se mě, jestli si může v kašně nabrat vodu do plastového kanystru. Trochu mě ta otázka překvapila. „Proč bys nemohl?“ odpověděl jsem mu otázkou, načež začal přelézat okraj fontány. Jelikož byla hladina dost nízko, musel ještě k vodě opatrně dolézt. Jakmile natankoval, zmizel směrem, odkud přišel. Procházím parkem. Nemám jasně daný cíl, pouze bloudím ulicemi. Dostal jsem se do předruského Šymkentu, do zapadlých uliček nenápadných domků za nápadnými ploty. Jsem jak v jiném světě. Kráčím po rozpadlém povrchu silnice, kde býval kdysi asfalt. Potkávám pouze několik usedlíků a školaček v roztomilých stejnokrojích, než jsem opět stanul na rušné hlavní ulici vedoucí k monumentu Nezávislosti. Obě strany komunikace lemují krámky s průmyslovým zbožím, železářství, stavebniny a obchody s produkty pro domácnost či zahradu. Přecházím náměstí k bazaru. Neuniklo mi, že zde panuje čilý ruch. Neodolám a vcházím. Tržiště je poskládáno do několika sekcí s podobným sortimentem. Navzájem je propojují uličky, toho času plných lidí. I já se sem přimíchávám a nechávám se unášet zdejší atmosférou. Sice to má daleko k arabským súkům nebo tržištím v jihovýchodní Asii, ale to rozhodně není na závadu. Na konci v potravinářské sekci si kupuji něco právě uklohněného na zub. Té vůni prostě odolat nešlo. Docházím přes ulici do parku s venkovním amfiteátrem. V klidu tu pojídám zakoupené dobroty a odpočívám do času, než se vydám na hotel pro bágl. S ním na zádech se šourám na nádraží. Ve vestibulu se setkávám s chlapíkem z informací, který mě upozorňuje, abych byl na nástupišti kolem půl páté, kdy by měl vlak přijet. Bude probíhat nástupní registrace, tak aby se to vše pohodlně stihlo do odjezdu. Zatím si jdu sednout do patra budovy, kde je čekárna. V půl jdu na perón. Začalo pršet. Naštěstí je to jen takové lehoučké mrholení. Vlak tu ještě není, tak využívám času k zakoupení láhve vody na cestu. Nedlouho poté ohlašují příjezd očekávaného vlaku. Déšť ustal. Přecházím do přední části nástupiště, kde by měl být po zastavení můj vagón. Registruji se u průvodčího a jdu vyhledat své kupé. Vidím, že tu má někdo už ustáno. Ukládám si bágl do schránky pod lůžkem a usazuji se. Po chvíli dorazil můj spolucestující. V rychlosti jsme se seznámili a já ještě letím udělat fotku lokomotivy. Po mém návratu se docela rozjela konverzace. Klábosíme o všem možném. Žádné téma není tabu. Bavíme se o dobách minulých i současných, o politice, o sportu, o vztazích mezi lidmi, o jazykách o cestování a tak dále. Mimo jiné se zmínil, že má zítra v Almatě pršet a další den prý také. No to jsem zvědav, doufám, že ne. Říkám mu, že mám vždy na cestách na počasí štěstí a věřím, že to bude nejinak i zde. Chlapík byl Kyzylordě za rodinou a nyní se vrací do Almaty. Pracuje pro firmu, co za obyčejné lidi vyřizuje všelijaké dokumenty a papírování s úřady. Kupodivu si pamatuji jeho divné jméno – Orazbek. Na příští zastávce odběhl ke stánku koupit pirohy a placatý chléb. Nabídl mi také. Sice jsem zdvořile odmítl, ale byl tak neodbytný, že jsem si tedy dal s ním. Celou cestu popíjíme čaj, který si děláme z horké vody samovaru v kuchyňce vozu do zapůjčených misek a konvičky. Poté, co jsme museli servis vrátit, aby si mohli čaj udělat i další cestující, ocitli jsme se na suchu. Nabídl jsem tedy Orazbekovi svou láhev vody, kterou vděčně přijal. Ubíhající krajina se během jízdy moc nemění. Hold Kazachstán. Samé stepi, dlouhé roviny, jen občas se vynoří pás pohoří. Přesto je nádherná. Zvláště působivý je západ slunce. Neskutečná krása! Pokoušel jsem se ho za jízdy vyfotit, ale neúspěšně. Snímací časy byly bohužel už příliš dlouhé. Už padla tma, kdy mi přinesli lůžkoviny. Povlékám. Nikdo další do našeho kupé nepřistoupil, takže jsme tu jen my dva. Horní lůžka zůstala volná, tudíž je používáme jako odkládací místo. Na kutě se odebírám po desáté, Orazbek o hodinu déle. Pokouším se spát, ale moc se mi to nedaří. Vlak s sebou docela dost hází, takže mě často prudké nárázy probudí. Nejlépe se spí ve stanicích, kdy je vlak v klidu. Ani nevím, kolikrát jsme zastavili, než dorazíme do Almaty. Orazbek vstal mnohem dříve, nežli já. Samozřejmě mě z toho polospánku vyrušil, takže do nařízeného budíku už jen polehávám. Poté odevzdáváme službě ve vagónu povlečení a netrpělivě čekáme, než vlak dorazí na hlavní almatyjské nádraží Amaty II. Zároveň s příjezdem se rozednilo. Orazbek má s sebou tři velké kufry a ještě tři velké krabice. Teprve nyní mám možnost to zaregistrovat, když zvedl své lůžko a odhalil tak svou schránku na zavazadla. Postupně to vynosil ke dveřím. Když vynášel poslední, rozloučil se a už jsem ho neviděl.
Vystupuji z vlaku do chladného rána. Ještě, že mám zamluvený nocleh v hostelu nedaleko. Před nádražím a vlastně už na samotném nástupišti u vlaku se nabízejí taxikáři. Odmítám. Jdu podle mapy napravo od nádražní budovy. Nacházím zde orientační bod hotel Astra, což mě utvrzuje v tom, že jdu správně. Tady někde by to už mělo být. Procházím hrozně chudou a zanedbanou uličkou s nuznými domky. Jako bych ani nebyl ve městě, které ještě nedávno bylo městem hlavním. Typické prostředí spíše pro vesnici. Zmíněný hostel se zde evidentně nenachází a jsem tomu rád, protože bych nechtěl bydlet v žádné zdejší polorozpadlé boudě s vlnitým plechem místo střešní krytiny. Nacházím objekt číslo 5, avšak nikoli dům s označením 1, což má být můj hostel. Ani se to tu nedá nikudy projít nebo obejít. Končím ve slepé uličce. Vracím se tedy na hlavní ulici Rajimbek v naději, že tu můj cíl objevím. Nabízí se mi jeden taxikář, že to tu zkusíme objet, ale odmítám. Přece si nebudu brát taxíka na těch pár metrů. Obešel jsem celý blok až do ulice, která se jmenuje úplně jinak, než je uvedeno v adrese hostelu. Ptám se kolemjdoucího starého muže, který mě posílá zpět do lokality hotelu Astra. Vrátil jsem se tedy a jdu rovnou do recepce, kde se doptávám. Recepční o hostelu Alija nic neslyšely, ale snaží se mi všemi prostředky pomoci. Hledají polohu na Internetu a pokouší se do hostelu dovolat. Když to konečně našly, ukazují mi hostel na mapě a cestu k němu. Nechápu. Tam už jsem přeci byl. Nic tam není. Na konci drátu nikdo nebere telefon. Už dost zoufalý koukám na místní ceny, že bych se ubytoval zde, ale z více jak čtyřnásobné částky jsem rychle vyléčen. Poděkoval jsem dívkám a vydal se zpět do uličky s domem č. 5 a dále za něj do nějakého dvora. Nalézám pouze hospodářské objekty a nějaké sklady. Ptám se jednoho zdejšího muže, který mě posílá zase zpět a rovněž tvrdí, že by tam někde číslo popisné 1 mělo být. Tady to ale nikam nevede. Narazil jsem pouze na velká železná vrata, skrz které není nic vidět. Žádný náznak něčeho, co by slibovalo aspoň špetku naděje, že se zde nachází hostel Alija. Napadla mě ještě jedna poslední nepravděpodobná varianta vydat se na peron a jít podél kolejí. Jinou možnost prostě nevidím. Vcházím tedy opět na železniční půdu a jdu podél právě přijíždějícího vlaku. V úžasu mi padá zrak na nápis Alija. Neskutečné! Teď poznávám, že hostel stojí mezi stromy za onymy železnými vraty, které jsem bral jako konec cesty. Budova odtud vůbec přes vegetaci vidět nebyla. Vstup do hostelu je zřízen tedy přímo z nástupiště. Pravděpodobně to tu dříve nejspíš patřilo drahám. Nevím. Problém však nekončí. Branka je zamčená. Naštěstí právě přichází chlapík, který branku odemyká a vchází. Chci jít za ním, ale přibuchuje mi ji před nosem, že je to soukromý pozemek, ať jdu pryč. Až když jsem mu ukázal voucher a vysvětlil mu, že jsem host, pustil mě dovnitř. Stále na něm vidím nedůvěru a neochotu. Pochvíli mě bere do toho hrozného domu. Hodně mi připomíná ty staré dřevěné baráky z amerických horrorů. Zkouší brát za kliky všech pokojů, ale jsou zamčené, tak odběhl pro klíče. Když se vrátil, odemkl pokoj s prokopnutými dveřmi. Za nimi se nachází místnůstka se čtyřmi postelemi a místo okenní tabule přibitý igelit. Strašné. Dokonce říká, že když přijdou ještě tři lidi, dá je ke mně. Protestuji. Rezervoval jsem si pokoj pouze pro sebe, což ukazuji na voucheru, kde je to potvrzeno černě na bílém. Zase někam odběhl, a když se vrátil, souhlasil. Sdělil mi cenu za dvě noci poloviční, než jsem očekával (asi na 190Kč za noc), což mě trochu nalomilo zde zůstat. Navíc už jsem docela unaven. Zatím odběhl s penězi na dvě noci a mým pasem udělat administrativu. Nebyl pryč ani minutu a já se rozhodl, že tu nechci být. Tohle doupě fakt ne. Ani za ty peníze. Letím za ním do přilehlé kavárny, kterou evidentně s hostelem také spravují. Ta na mě kupodivu zapůsobila velice příjemně a docela útulně. Přednáším mu své rozhodnutí, načež někam volá a pak mi sděluje, abych počkal. Asi po půl hodině sem přišel jiný chlapík a dává mi pas se zbytkem peněz. Nechává si totiž 2000 tenge jako stornopoplatek. Čert je vem, jen ať už jsem pryč. Je to čtvrtina ceny, než která by mi hrozila přes booking.com. Vracím se na prostranství před nádražím, kde si beru taxíka k informačnímu turistickému centru ve městě na ulici Kurmangazy. Mám obavy, že bude kancelář zavřená, vždyť je neděle. Potvrdilo se. Jdu pěšky k nedalekému hotelu Ťan Šan zkusit ubytování. Reprezentuje však luxusní podnik s cenami pro jinou klientelu, než je potulný baťůžkář, takže vykračuji dále. Na mapě z edice Lonely planet je zakresleno několik hotelů, tak je budu brát jeden po druhém směrem k centru a k hotelu Turkistán, který mám vytipovaný, jako poslední možnost, neboť o něm v recenzích moc pochvalně nepsali (měl by být kolem 6000 tenge). Narážím na jeden nezakreslený hotýlek, co vypadá, že by mohl být zmíněné cenové kategorie. Bohužel je dvakrát dražší. Obdobně to jde ještě ve dvou následujících hotelích, než nakonec končím v hotelu Turkistán naproti velké tržnici a kousek od centra. Zvenku nic moc hezká budova, ale uvnitř už v recepci velmi příjemný. Pokojů tu mají mraky, takže se i pro mě jeden najde. Recepční mi nabízí pokoj bez sprchy za 4000 nebo se sprchou za 6500. Ukazuje mi to na fotkách, ale po zkušenosti z hostelu Alija bych to chtěl vidět osobně. Jedu tedy do pátého patra, kde mě provází pokojská. Součástí všech pokojů bez výjimky je WC a umyvadlo. To že se budu mýt ve sdílené sprchovací místnosti na chodbě, mi pramálo vadí. Je rozhodnuto. Jsem obrovsky šťasten, že výběr hotelu nakonec dopadl takto. Po těch všech strastích jsem ubytovaný v parádním útulném pokoji s výhledem na město. Koukám přímo na zlatou kupoli Centrální mešity. Když si vzpomenu, kde jsem měl původně bydlet…, raději ne! Hodiny ukazují jedenáctou, když se konečně odebírám na prohlídku města. Nejprve mířím ke zmíněné mešitě. Musel jsem ji celou obejít, než jsem objevil vchod na druhé straně oplocení. V objektu je poměrně šero, tak jsem zvědav, jak vyjde fotka. Od mešity se vracím a pokračuji k parku Dvaceti osmi gardistů-panfilovců, kde stojí dřevěná katedrála svatého Nanebevstoupení, nazývaná také jako Zenkova katedrála. Kolem je prostranství, kde relaxuje spousta lidí. Uvnitř svatostánku je rovněž hojná návštěvnost. Výzdoba je krásná, typický pravoslavný oltář se širokou bohatě zdobenou stěnou. Bohužel tu platí přísný zákaz fotografování, takže si musím zdejší obrázek uchovat pouze ve vzpomínkách. Od katedrály jdu k monumentu válečných obětí první i druhé světové války, od něhož se odráží i dlouhý název parku. Samozřejmě zde nesmí chybět věčný oheň. Kousek stranou se nachází podobný památník, který je určen obětem v novodobých válkách, zejména té afghánské v osmdesátých letech minulého století. Nyní jsem si vytyčil jako cíl návštěvu kopce Kok Tobe, kde stojí vysílací věž a měl by odtud být krásný výhled na město i hory na druhé straně. Jdu dlouhou ulicí Dostyk (původně Lenina) až ke stanici lanovky. Bohužel je obehnána plechovým plotem a z důvodu modernizace uzavřena. Napadlo mě tedy vydat se tam pěšky. Jenže hledej ty cestičky. Ani tady se mi nepodařilo najít správný směr. Jdu podle mapy i navigace, ale nikam to nevede, tak se vracím na hlavní ulici. Ptám se na cestu a je mi doporučeno tam jet autobusem. Mno, nechám to prozatím být a měním plán. Půjdu se podívat na náměstí Republiky, kam mě vzápětí přivádí ulice Sarbajev. Místo je grandiózní. Stojí zde obrovské vládní budovy v sovětském stylu. Sedám si na lavičku u prezidentského paláce vedle zajímavé fontány. Stříká z ní jemně rozprašovaná voda, která při větším větru mění směr a nezůstává pouze v půdorysu kašny, ale často nečekaně smočí kolemjdoucí. Je to celkem zábavné. Nato, že bylo ráno chladno a pod mrakem, nyní je obloha protrhaná a docela horko. Mým dalším a posledním cílem dnešní obchůzky Almatou je pěší zóna Žibek Zoly. Měla by to být páteřní ulice plná lidí, neboť je sem situováno nejvíce obchodů a restaurací. Cesta přes celé město je opravdu dlouhá. Dělám si časté přestávky na lavičkách v parcích, které procházím. Vůbec mě překvapilo, jak je Almaty zelené město. Není snad ulice, kde by nebyly stromy. Proto je obtížné dělat fotky ulic, aby na nich krom zeleně, byly vidět i nějaké budovy. Bulvár Žibek Žoly opravdu představuje tepoucí srdce Almaty. Národa tu je skutečně hodně a ulice žije různými atrakcemi pro děti i dospělé. Nesmí chybět ani pouliční umělci. Dokonce je zde pořádána i módní přehlídka. Užívám si to tu a nikam nespěchám. Občas si odběhnu koupit do stánku něco k zakousnutí a k pití. Přes velkou tržnici Zelený trh se vracím do hotelu. Musím ještě zjistit na Internetu, jak se zítra dostanu k Velkému Almatyjskému jezeru. Wi-fi šlape svižně, mají tu silný signál. Večer si ještě odskakuji nakoupit na tržnici. Je to fajn ji mít pod okny, představuje stálý příjem čerstvých potravin. Zajímavé to bylo s dnes počasím; kromě dopoledne, kdy bylo zataženo a poměrně chladno, se po obědě udělalo pěkně s částečnou oblačností a příjemnými teplotami. Ani známky deště, takže je vidět, že tu jsou předpovědi počasí asi tak stejně přesné jako u nás. Každopádně uvidím zítra. Na túru do hor by se hezké počasí šiklo.
Neskutečně parádně jsem se vyspal. Přesto vstávám před zazvoněním budíku, který mám nařízený na 7:45. Musím být totiž na devátou v informačním středisku, kdy otvírají. Potřebuji zde nabrat nejen informace o jezeru, ale také o dalších destinacích, jejichž návštěvu chci z Almaty podniknout v následujících dnech. Vyrážím před půl devátou a za půl hodiny již čekám přede dveřmi turistické informační kanceláře. Je ještě zavřeno. Sleduji oblohu. Je stále zatažená, ale občas se protrhne a je vidět modré nebe. Tak to snad vyjde. Přesně v devět přichází slečna, vysunuje bezpečnostní roletu a pobízí mě dovnitř. Nejprve se ptám na dopravu k Almatyjskému jezeru a na některé drobnosti, protože o dnešní túře již dost informací mám. Pro mě je klíčový NP Altyn Emel, kde se situace poněkud komplikuje. Obvolává různé cestovky, ale nevypadá to dobře. Buď je to hrozně drahé, nebo je to výlet na dva dny, čemuž se ani nedivím. Dokonce jsem s tím počítal a přibalil si stan se spacákem. Jenže mi to moc nevychází časově, uvítal bych jednodenní výlet s tím, že budu muset některá místa vynechat. Nakonec se přeci jen jedna agentura našla (Sky Eagle), která mě tam zaveze za 50 000 tenge. Hold pro jednoho člověka zorganizovat celodenní výlet terénním autem a ještě takovou dálku, to není jen tak. Samozřejmností je v tomto případě i to, že postaví itinerář dle mých požadavků. Paráda. Domluvili jsme se, že mě zítra ráno vyzvednou v půl osmé v hotelu. Nyní ještě poslední dotaz ohledně dopravy do Kegenu na východě země včetně kaňonu Čaryn, který se nalézá na cestě. Doporučila mi jet do nějakého místa veřejnou dopravou, odkud bych si pak vzal taxi ke kaňonu. Bohužel jsem zapomněl, jak se ono místo jmenovalo a z popisku v azbuce, co mi napsala do mapy, to nemohu rozluštit. Vypadá, že jde o Kokpek, ale nevím to jistě. Jakmile z cestovky Sky Eagle zavolali, vydávám se tam vyřídit zbytek. Nalézám to snadno, je to pouze dva bloky odtud. Ihned si sedám a vyřizujeme podrobnosti, co se týče organizace a placení. Tady jsem opět narazil, nemají funkční terminál na platební karty. Jdeme tedy do sousedící banky zjistit, zda bych tu mohl dostat hotovost, ale to nelze, protože nejsem jejich klientem. Vracíme se tedy s nepořízenou do kanceláře. Zkouší ještě obvolávat jiné banky, ale bez úspěchu. Navrhuji, že zmíněnou hotovost uhradím v eurech a zbytek mi mohou vrátit v místní měně. Je to pro ně neobvyklé, ale nakonec na to přistupují. Dokonce to pro mě bylo výhodnější, kdy byl zrovna přepočet za jedno euro 320 tenge, což je paráda, lepší než na letišti. Výsledná suma tedy dělá 156 euro a zbytek dostávám v tenge. Beru si doklad o zaplacení a hezká holčina, co vypadá jako Nastěnka, nebo ještě lépe jako Lena Katina z dívčí popové skupiny Tatu, mi sděluje, že bude mou průvodkyní. Staví se pro mě s řidičem před hotelem, jak bylo ujednáno. Ještě, než opustím cestovku, dává mi pokyny k tomu, co si vzít s sebou, jak se obléci apod. Ŕíkám si v duchu: „neuč orla létat, ty ptáče“, ale chápu ji. Jistě to mají zaneseno ve firemních řádech. No nic, je jedenáct, musím vyrazit. Už jsem ztratil hodně času. Jdu pěšky na náměstí Republiky, které není daleko, protože tady bude jezdit jistě dostatek taxíků, který mě odveze na zastávku autobusu, odkud pak budu pokračovat do hor. Mám štěstí, že zde zrovna jeden vysazuje klienta, takže si ho beru. Původně chtěl 1200 tenge, ale nakonec jsme se dohodli na 1000. Nemám čas hledat něco levnějšího. Vyhazuje mě u parku Prvního prezidenta přímo na zastávce. Místní, co tu čekají, mi říkají, že autobus dorazí asi za dvacet minut. Tak se stalo. Ze staré rachotiny vystupuji na konečné u hydroelektrárny. Je přesně poledne, když vyrážím. Hned se mi tu nabídl chlapík, co mě odveze až k jezeru. Ušetřil bych tím asi osm kilometrů z celkových patnácti, ale jsem tu proto, abych se prošel, takže odmítám. Také šetřím hotovost, protože jsem předpokládal, že tu budu všude platit většinou kartou, ale vše co psali v průvodcích, neodpovídá skutečnosti. Ještě, že jsem ze staré školy a sázím pořád na hotovost, ta nikdy nezklame. Počasí zatím jde. Je sice pod mrakem, ale při chůzi je mi až horko. Rozhodně na tričko. Silnice stoupá do kopce. Zatím jdu po asfaltu, takže pohoda. Bohužel se s přibývajícím časem začíná citelně zhoršovat počasí. Obloha už je zatažená souvisle a hrozivě černá. Asi ve dvou třetinách cesty přicházím ke druhé hydroelektrárně, kde začíná mírně krápat. Zdejších dělníků se ptám na cestu, načež mě posílají přímo mimo asfaltku na štěrkovou cestu vedoucí k nějakým domům u obrovského potrubí. Sotva jsem sešel ze silnice, spustil se vydatný déšť. Ještě štěstí, že jsem právě dorazil do místa jehličnatých stromů s hustými větvemi, pod kterými jsem déšť v suchu přečkal. Mezitím jsem si oblékl bundu i mikinu, protože se zároveň citelně ochladilo. Pohled na oblohu nevěstí vůbec nic dobrého, spíše naopak. Vykračuji k oněm domům. U jednoho klepu na dveře a ptám se na cestu. Ta vede dál podél roury napravo. Potrubím je sváděna voda z jezera do hydroelektrárny. Podlézám troubu. V momentě začalo opět pršet. Jsem poblíž betonového tunelu, odkud roura vychází, tak zde nalézám dočasné útočiště. Jakmile přešlo to nejhorší, pokračuji po drátěném schodišti s napnutým drátem jako jištění. Svah je tu prudký, takže jiná volba nepřipadá v úvahu. Po chvíli schodiště zmizí a musím pokračovat po stezce kolem. Výstup je šíleně příkrý a namáhavý. Stále jemně poprchává. Konečně jsem dosáhl opět silnice. Ta traverzem vede až k jezeru. Konečně! Přicházím sem ve tři čtvrtě na čtyři. Pěkně dlouhá cesta! Musím to tu obhlédnout co nejrychleji a vydat se zpět. Vydávám se po cestě nalevo po jezerním břehu, zda by odtamtud nebyl pěkný výhled. Cesta nikam nevede, jen marním čas. Vracím se na hráz a jdu na druhou stranu. Mrzí mě, že prší a mraky zahalují vrcholky okolních hor. Zkouším přejít na svah naproti. Všiml jsem si, že si sem udělalo bojový výlet několik vojáků. Náruživě se fotí mobily. Vylézám na svah, kam jsem vůbec nechtěl. Když vidím, jak vysoko vede silnice… Nakonec se překonávám a zvládám to. Je odtud přeci jen hezký výhled na jezero. Na okraji srázu je vybudované parkoviště, kde zastavilo několik aut. Posledním co tu zbylo, přijela parta kluků. Vidím, že zaplňují celé auto, tak se ani neptám, jestli by mě hodili dolů. Prohodil jsem s nimi tedy jen několik slov a vydal se zpět. Je už nejvyšší čas. Hodiny ukazují půl páté a mám před sebou ještě pořádný kus cesty. Navíc není vůbec teplo, to ani náhodou. Chladno zalézá pod oblečení a déšť byť slabý, neustává. Neušel jsem ani padesát metrů a kluci mě dojeli. Řidič se mě ptá, zda nechci hodit dolů. To se ví, že mě nemuseli dvakrát přemlouvat. S trochou snahy jsem se ještě vmáčkl na zadní sedadlo. Cestou se bavíme o všem možném a já s hrůzou zjišťuji, co by mě ještě čekalo za pochod. Navíc se ještě více rozpršelo, takže bych byl jistě durch a určitě nachladl. Vystupuji na zastávce autobusu, zrovna je připraven k odjezdu. S klukama se loučím a děkuji za „balšúju pómoš“. Kupodivu nic za jízdu nechtěli. Jojo, né každý je taxikářem. Bus vyráží za dvě minuty. Vystupuji na hlavní ulici u parku Prvního prezidenta. Na zastávce se ptám na městský bus do centra. Mám prý jet číslem 63, což za okamžik dělám. Sice objíždí skoro celou Almaty, ale i s nákupem jsem v půl sedmé na hotelu. Nebýt kluků, byl bych ještě někde v horách a totálně promočený. Ještě jednou díky, kluci. Zítra mě tedy čeká naplánovaný výlet do národního parku Altyn Emel. Pevně věřím, že tam pršet nebude. Jedná se totiž o pouštní oblast. V recepci jsem zaplatil další noc a vážně uvažuji, že zde zůstanu ještě jednu s tím, že bych přidal do itineráře petroglyfy v Tamgaly a možná vodopád v Turkenu na úkor jednoho dne v Kyrgyzstánu. Docela se mi tu líbí. Navzdory divným recenzím o tomto hotelu. Mé zkušenosti jsou zcela jiného rázu a nemohu jinak, než ho jiným cestovatelům doporučit. Večer mi ještě překvapivě zazvonil pokojový telefon. Myslel jsem, že je to recepce ohledně toho připlaceného noclehu, ale vzápětí se ukázalo, že je to Sára, má zítřejší průvodkyně, která chtěla jen přímý kontakt na mě a připomenout zítřejší hodinu odjezdu.
Celou noc silně pršelo. K ránu sice přestalo, ale je pořád hrozivě zataženo. Nijak mě to z míry nevyvedlo, jedu přeci jen daleko a do pouště. V půl osmé již čekám připravený v recepci, než se ve dveřích přesně v domluvený čas objeví Sára. Nastupuji do bílé terénní Toyoty Landcruiser, kde již sedí u volantu mladý řidič Kudrat. Jak projíždíme Almatou, spustil se opět déšť. Doprovází nás docela dlouho, než se začne obloha postupně protrhávat. Krajina, jak už jsem několikrát zmiňoval, působí hodně jednotvárně, prostě nekonečné stepi nalevo i napravo. Kromě několika obydlí a občasnému zvrásnění ji dlouho nic nenarušuje. Zpočátku využíváme dálnici, která se opravuje v souvislé délce asi 200 kilometrů. V uzavírkách se vždy pravidelně střídá levý a pravý pruh. Není mi zcela jasné, proč nedělají postupně. Proč nezačnou jedním úsekem, nedodělají ho, a pak nezačnou s dalším. Celý, takto stavbou omezený úsek je označen dopravní značkou padesátikilometrové maximální povolené rychlosti, kterou stejně nikdo nedodržuje. Ani se nedivím. Je to evidentní „vopruz“. Řidiči jsou nuceni zpomalit pouze v místech policejních kontrol. A není jich málo, takže trvá věčnost, než se prokodrcáme celým rozkopaným úsekem. Na blíže neurčeném místě na dálnici stavíme. Pauza na WC a občerstvení. Kudrat pro nás zakoupil místní tradiční cukrlata vyrobená z mléka nebo podmáslí. Jsou strašně kyselé, ještě teď s odstupem času si vzpomenu, jak chutnaly. Od „cukrlaté“ zastávky jedeme více či méně kopcovitým terénem. Trvá nám zhruba pět hodin, než dosahujeme Baši, správní středisko národního parku Altyn Emel. Zastavujeme u domu – úřadu přírodní rezervace. Zatímco Sára vyřizuje povolení ke vstupu, jdeme se s Kudratem podívat do místního malinkého muzea. Je tu několik dioramatických obrazů krajiny v parku. Takové zmenšeniny nejzajímavějších míst. Poté, co se Sára vrátila, oznamuje mi nepříjemnou zprávu. Ve svém itineráři jsem měl zahrnuty úžasné hory Aktau na východě parku, které však nepůjde navštívit z důvodu porušené cesty. K mému údivu postihly včerejší lijáky i tuto oblast a způsobily sesuvy půdy, které narušily přístupovou komunikaci. Správa parku do odvolání zakázala vstup do této oblasti. Tato informace mě docela zdrtila. Na návštěvu barevných horských útvarů v Aktau jsem stavěl celý dnešní výlet. Kdybych byl věděl, že se tam nesmí, vůbec bych tento výlet nepodnikal. Ale to jsou jen kdyby, protože o zítřku předem nikdo nic neví. Kdo by předpokládal, že se něco takového stane v poušti? Prostě tomu nevěřím a basta. Dozvěděl jsem se, že hned vedle baráku správců parku má svůj domek i děda průvodkyně Sáry. Pochopitelně tam k němu jdeme na krátkou návštěvu. Šlo jen o pozdravení, dědula nás zve na jídlo, až se vrátíme z parku. Sedáme do auta ještě s profesionálním průvodcem, který nás vede k první závoře. Prokazujeme se povolením a vyjíždíme k prvnímu bodu, který představuje Zpívající duna Burchan. Jméno dostala od zvuku, který vydává přesýpající se písek rozpohybovaný větrem. Jedeme nekonečnou pustinou. Nejasně viditelné hory v dálce na horizontu jakoby se vůbec nepřibližovaly. A to jedeme docela rychle. Kudrat je závodník. Nešlo si nevzpomenout na podobný zážitek z Afriky, kde jsme takto uháněli pouští a savanou v pronajaté silniční Mikře. Dostáváme se na rozcestí. Doleva směr Aktau, doprava Zpívající duna. Odbočujeme napravo a po několika stovkách metrů nám před autem přeběhlo několik antilop. Podařilo se mi po zastavení některé vyfotit, už byly ale dost daleko, takže z těch fotek nic moc nebude. Zase utekl nějaký čas, zase nás čeká další závora, tentokrát v malé oáze. Projíždíme a za moment dorážíme na malý plácek, kde už stojí dvě auta s turisty. Dozvídám se, že také v Aktau nebyli a ani přes zákaz nebudou. Jdeme pěšky pouští k nedaleké Zpívající duně. Žádný zpěv však neslyším, protože je povrch vlhký, což svědčí o tom, že tu skutečně muselo pršet. Jak se boříme do písku, není to jen na povrchu. Drápeme se podkluzujícím pískem až konečně zadýchaní dosahujeme vrcholu. Neskutečně úžasný výhled na všechny strany. Krása nesmírná. Jsem ve svém živlu. Po pořízení společné fotografie se vracíme dolů. Nasedáme a na zpáteční cestě děláme zastávku na jídlo, rovněž v pěkném místě. Poté se vracíme do oázy, kde v malém jezírku dokonce chovají rybky. Jak se vracíme do Baši, naléhám na Sáru, aby se pokusila správce parku přesvědčit k povolení k cestě do Aktau. Na základě svých zkušeností z mnoha podobných situací nevěřím, že by se cokoli nedalo tímto autem projet. Nevěřím, že to tam je tak hrozné. Rozhodně si myslím, že bychom to měli aspoň zkusit. Pokud to nepůjde, vrátit se můžeme vždycky. Sára to probírá s průvodcem, ale ten je neoblomný. Prý to opravdu nejde. Jsem z toho tak zklamaný, že si zbytek cesty už neužívám s takovou intenzitou, jako zpočátku. Když opět míjíme odbočku k Aktau, nechávám na ceduli jen smutný pohled. Do cíle by to odtud bylo asi 60 kilometrů. To by zabralo i s pobytem na místě a cestou zpět asi tři hodiny, ovšem za předpokladu bezvadné cesty. V současných podmínkách bychom to časově pravděpodobně nezvládli. Už jsem se smířil s tím, že Aktau neuvidím. Přijíždíme na stanici správy parku, kde vysazujeme průvodce. Poté se přesunujeme do domu Sářina dědy. Sedíme tu s Kudratem v obýváku a Sára s její rodinou připravují jídlo. Kudrat si hraje s mobilem a já si prohlížím nějakou památeční knihu. Když už nám to připadalo dlouhé, jdeme za nimi do kuchyně. Stůl se prohýbá pod talíři plných nejrůznějších pokrmů. Za okamžik přináší pánev s koňským masem, které se ve střední Asii hodně jí, v menší míře i skopové. Dáváme si do nosu. Hodně se tu také pije čaj z misek bez ucha. Vysledoval jsem, jak ji při pití správně elegantně držet. Ptal jsem se, jestli si mohu pořídit na památku fotku, ale Sářin otec to odmítl. Trochu mě to překvapilo, ale respektoval jsem jeho rozhodnutí. Po jídle se loučíme a chystáme k odjezdu. Sářin dědeček mi na památku věnoval tradiční kazašskou mužskou čepici s vyšívaným zdobným ornamentem. To mi trochu spravilo náladu. Jakoby mi četl myšlenky. Měl jsem v úmyslu si ji při nejbližší příležitosti koupit jako vzpomínku na zdejší kraj. Sára dostala s sebou krabici rajčat, ale naneštěstí se jí mezi dveřmi protrhlo dno a červená jablíčka skončila na zemi. Bylo nutné je posbírat a umístit do něčeho bytelnějšího. Vyrážíme v pět. Jestli bude ubíhat cesta, tak jako sem… Rychle se setmělo. Na cestě zastavili Kudrata policajti. Vystoupil a něco s nimi řešil. Myslím, že platil pokutu za rychlou jízdu. Neptal jsem se. Překvapuje mě, jaký je v noci provoz a hlavně si říkám, kam ty auta teď v noci vlastně jedou? Vždyť tam nic není…, jen kilometry čtverečních naprosté pustiny. To je prostě pro našince z malé zemičky, kde je všechno na dohled, naprosto nepochopitelné. Když si představím, že je Kazachstán největší vnitrozemský stát s pouhými patnácti miliony obyvateli a jak daleko jsou od sebe jednotlivá města… Do Almaty přijíždíme v půl deváté, což je parádní čas. Dostávám od Sáry ještě vizitku, abych jí mohl poslat naši společnou fotku. Následuje loučení a pozvání zpět. Slibuje mi, až sem příště přijedu, osobně mě k horám Aktau zaveze, abych tu neskutečnou přírodní nádheru spatřil na vlastní oči, když už nám to dnes bylo odepřeno. V hotelové recepci výjimečně komunikuji v angličtině na speciální přání recepční, jak se zítra dostat do Tamgaly k starým obrazcům nakreslených na kamenech. Rovněž mě zajímají detaily o kaňonu Čaryn. V podstatě mi řekla to samé, co jsem slyšel v informačním centru. Co se týče Tamgaly, mám jet veřejnou dopravou do města Kapčagaj a odtud pak taxíkem. Překvapilo mě, že jsou v Kazachstánu dvoje Tamgaly s petroglyfy. Ty větší, kde jsou tisíce obrazců, leží někde severozápadně od Almaty a jsou dost složitě dosažitelné. Pro nedostatek času volím dostupnější variantu severně odtud u zmíněného města Kapčagaj, které pro odlišení používají přídavek „Tas“. Podrobnosti o cestě mi recepční zavolala telefonem na pokoj, jakmile se jí podařilo něco zjistit. Ještě mi poslala informace mejlem, který důkladně prostudovávám.
Dnešní den by měl být pohodový. Mám na programu pouze návštěvu zmíněných petroglyfů v Tamgaly-Tas. V půl deváté odcházím z hotelu směrem k Centrální mešitě. Pokračuji po ulici dále až k autobusovému nádraží Sajchat v jehož blízkosti je umístěno několik zastávek městských busů. Potřebuji se dostat na druhý autobusák Sajran na opačné straně města. Právě přijíždí linka 37, kterou využívám. Cesta trvá poměrně dlouho. Sleduji okolí a snažím se zapamatovat nepřehlédnutelné záchytné body, které mi pomohou s orientací. Mohl jsem si to odpustit, protože autobusové nádraží Sairan leží na břehu velkého jezera, které opravdu přehlédnout nejde. Dostatečně jasný orientační bod. V kase si zakupuji za 500 tenge jízdenku a jdu si sednout na peron na lavičku. Maršrutka by měla dle jízdního řádu odjíždět ve tři čtvrtě na deset, ale děje se tak až deset minut po desáté. Ve městě je touto dobou hrozný provoz. Když nestojíme, tak se hrozně vlečeme. Cestu dobře znám ze včerejška, kdy jsme do Altyn Emelu jeli přes Kapčagaj také. Už se nemohu dočkat, až budeme na místě. Jsem na sedadle smáčknutý, jako sardinka. Nechápu, jak mohou vyrábět auta s tak malým prostorem pro nohy. Mám kolena celá otlačená. Konečně jsme dorazili. První taxikář, co byl ochoten mě zavést k petroglyfům chtěl 6000 tenge, což je příliš. Na druhé straně silnice před obchodním domem se domlouvám s jiným chlapíkem, kterému bohatě stačí 4000, což je akceptovatelné i pro mě. Ovšem, vzápětí jsem si tu cenu raději ověřil pro oba směry a zjistil jsem, že počítal s cenou pouze pro cestu tam. Odmítám a on slevil za výlet pět tisíc. Když chci vystoupit, s cenou 4000 tenge za cestu tam i zpět souhlasil. Vyrážíme. Jedeme opět přes rozbořenou silnici po hrázi přehrady. Kousek za ní odbočujeme z dálnice doleva na okresku vedoucí přímo kamsi do nekonečné stepi. Silnicí bez sebemenších zatáček jedeme asi dvacet kilometrů, než se objeví nenápadný ukazatel k Tamgaly-Tas. Po šotolinové cestě sjíždíme k řece Ile a dále po jejím břehu dosahujeme místo, kde se pod skalou nachází několik starodávných obrazců. Jedná se většinou o vyobrazení Buddhy. Obcházím si všechny, co nalézám, nebo na které mě upozornil řidič. Moc jich tu tedy není, ale to nevadí. Kochám se mimo jiné přírodou. Krajina je tu opravdu krásná, zvláště povylezu-li si výše ke skále. Dlouho se nezdržujeme a vydáváme se zpět. Ještě mi na mou žádost párkrát zastavil ve stepi, než mě opět vyhazuje před obchoďákem v Kapčagaj. Platím dohodnutou sumu a mířím přes ulici rovnou k maršrutce do Almaty. Volá na mě chlapík, co mě chtěl k Tamgaly-Tas svézt za 6000 tenge s tím, že mě nyní zaveze, kam budu chtít, že se na ceně určitě dohodneme. Pouhým mávnutím ruky dávám najevo nezájem a naopak věnuji svou pozornost zde stojící maršrutce. Řídí jí ten samý řidič, se kterým jsem sem přijel. Radí mi, že mohu jet právě odjíždějícím autobusem, na maršrutku bych musel čekat, dokud se nenaplní. Nastupuji do autobusu, který navíc jede na autobusák Sajchat, což je další dobrá zpráva. Vyrážíme v půl třetí a za hodinu a čtvrt jsme na místě. Odebírám se přecpanými ulicemi do svého hotelu. Zdržuji se tu pouze na nezbytně nutnou dobu, abych něco pojedl, a hned se vypravuji dál. Je ještě dost času, tak se konečně podívám na Kok Tobe. Pěšky přecházím na ulici Abaj, odkud jede na vyhlídku autobus č. 99. Když se na spoj ptám místní čekající ženy, udivila se, že mi není zima. Jsem totiž pouze v tričku, zatímco ona i ostatní se choulí v zimních bundách. Vůbec mě překvapilo, jak jsou tu zimomřiví. Je pravda, že jsem sem šel od hotelu docela svižně, takže jsem se chůzí zahřál a vůbec mě nenapadlo, že by mi vlastně měla být zima. Kdepak. Autobus končí, ještě než dosáhne paty vysílací věže. Ptám se dvou černochů na zastávce, jak se dostanu k vyhlídce. Byli to Amíci, takže jsem musel přepnout na angličtinu. Odsud je nutno zakoupit speciální jízdenku za 500 tenge pro speciální kyvadlový autobus jezdící na parkoviště u vyhlídky. Mají to tu teda fikaně vymyšlené. Už neví, na čem všem by vydělávali. Od zábradlí parkoviště koukám na Almaty. Slunce zapadá přímo proti mně, takže je město ozářené do zvláštního odstínu zlatavé barvy. Proti světlu dominují ostré stíny a tmavé obrysy budov. Místo se mi moc nezamlouvá, musím najít lepší a hlavně odkud by také byly vidět hory. Ptám se řidiče a posléze chlapíka v parku, kteří mě svorně posílají skrz zeleň, kde nalézám malou vyhlídku na hory. Hodně tu ale překáží stromy, tak se přesouvám až do místní restaurace. Na její terase konečně nalézám to, co hledám. Město mám jako na dlani. Popojdu-li nalevo, mohu za vysokou štíhlou nohou vysílače pozorovat horské štíty. Na terase čekám do západu slunce. Vybral jsem si nejlepší možné místo a držím ho před několika japonskými turisty, kteří se sem také nahrnuli. Po velmi zajímavém slunce západu se vracím na zastávku devětadevadesátky. Během jízdy do centra se zcela setmělo. Vystupuji opět na ulici Abaj a dále pokračuji pěšky do hotelu přes park Dvaceti osmi gardistů, zda bude osvětlena dřevěná katedrála, ale mám smůlu. Svítí zde pouze pouliční osvětlení, což mě nepřesvědčilo udělat noční snímek. Klíčovou věc, kterou mám tento večer ještě před sebou, je vyřešit zítřejší přesun do Kegenu se zastávkou v kaňonu Čaryn. Nějaké informace již sice mám, ale nejsem s nimi spokojen. Mno, teoreticky si to mohu naplánovat, jak chci, pokud však bude skutečnost jiná nebo se vyskytnou neočekávané shody nepříznivých okolností… Ale o tom až zítra.
Ráno mě musel vzbudit budík, což se ani není čemu divit – je ještě tma. Musím totiž vstávat co nejdříve. Dnes mě čeká velká vzdálenost na přesun a časově náročný program. Rychle dobaluji poslední věci a loučím se s velice příjemným a útulným hotelem, který mi poskytoval po čtyři noci přístřeší. Odevzdávám v recepci klíče a odcházím na autobusové nádraží Sajchat zjistit, zda odtud něco vypravují do Kegenu. Na ulicích je už touto dobou plno lidí, přestože se ještě zcela nerozednilo a navíc na dnešní den připadá svátek, což jsem se dozvěděl až mnohem později. Jak kráčím kolem Centrální mešity, odkud se nese hlasité volání muezzina k ranní modlitbě, sleduji, jak se sem hrnou davy lidí, v drtivé většině muži. Na autobusáku se ptám v pokladně na cestu do Kegenu, kde mi vzápětí (tak jako včera) odpovídají negativně. Žádný autobus nejede, mám si vzít taxi. Hm, to je tedy nepříjemné. Přemýšlím, jestli se ještě vydat na autobusové nádraží Sajran, jak mi poradila v hotelu recepční. Vůbec mi to ale nehraje. Proč by vypravovali spoje do Kegenu ze západního autobusáku, když leží Kegen na východě? To by musely autobusy projíždět přes celou Almatu. A když k tomu připočtu zácpy v šíleném provozu, připadá mi to naprosto nelogické. Vracím se na křižovatku ulice Rajmbek. Tu mi padly do oka stojící maršrutky na druhé straně. Odebírám se tam a zjišťuji, že míří pouze do Esiku a Talgaru, což je sice mým směrem, ale poněkud jinam. Ptám se ještě na autobusové zastávce čekajících lidí, ale bez úspěchu. Ještě mě napadlo podívat se za minibusy, zda tam nestojí ještě něco. Nikoli. Asi jsem vypadal dost zmateně, protože se mě zeptali dva postarší muži, kam chci jet. Poté, co jsem jim vysvětlil mé plány, bylo hned vše jednodušší. Jeden z nich jde se mnou do vedlejší ulice, kde parkují taxíky. Do jednoho z nich nastupuji. Jízdné bude stát 5000 tenge, jelikož se jedná o sdílené taxi, kde se rozpočítávají náklady na cestu mezi všechny cestující. Odjedeme, až bude auto zcela zaplněno pasažéry. Když jsem se usadil na sedadlo spolujezdce, všiml jsem si, že za mnou už čekají dvě ženy. Vyrážíme hned, je sedm hodin. Kousek za městem nabíráme ještě jednoho chlapíka. Cesta je poměrně dlouhá a jednotvárná. Kolem silnice roste plno stromů, takže nelze ani pozorovat krajinu. Občas zahlédnu na pravé straně skrz prořídlý porost dlouhý pás táhnoucích se hor Altau. Myslím, že jsme někde v Šeleku, když přerušujeme jízdu na malé občerstvení a protáhnutí se. Ulice osady je zde lemována stromy, pod kterými jsou na sebe nalepené stánky s ovocem a zeleninou nebo rychlým občerstvením. Z přírodních plodů tu nabízejí většinou melouny, cukety a cibuli. Hodně je vidět také paprika. Tu si zakoupil řidič a to dokonce tři pytle a k tomu ještě čtyři velké cukety. Je skoro deset, když přijíždíme na rozbočku cest. Nalevo se jede do Šonži a do Kegenu napravo. Na této křižovatce došlo mezi mnou a řidičem k neuvěřitelnému nedorozumění, když špatně pochopil, kam chci jet. Nebo jsem mu to špatně vysvětlil? Nevím. Každopádně odbočujeme na Šonži. Ihned se ho ptám, kam to jedeme, když přístupová cesta ke kaňonu Čaryn je ze silnice do Kegenu. Prý ke kaňonu. Vůbec se mi to nelíbí a dávám to důrazně najevo, což vyprovokovalo zbytek osádky k zapojení se do diskuze. Řidič trvá na tom, že z této silnice je přístupová cesta ke kaňonu také, jen s tím rozdílem, že je to asi 22 kilometrů a navíc tudy nikdo nejezdí, což znamená, že budu mít problém někoho zastavit, aby mě svezl. To si snad dělá srandu! Zvýšeným hlasem se ho ptám, proč mě veze sem, když ze silnice do Kegenu je to 13 kilometrů a navíc tam jezdí plno aut s turisty. Otázka přišla právě v momentě, co se dostáváme k odbočce, která skutečně ukazuje kamsi do nekonečné pustiny 22 km kaňon Čaryn. Všichni vylézáme z auta a koukáme do mapy. Ukazuji mu místo, kam jsme měli jet, ale moc jasné mu to není. Jsem rozhodnut tady vystoupit a stopnout si zpět nějaké auto. On mě vyzval, abych si nastoupil s tím, že mě hodí do Šonži, kde si vezmu zpět taxi. Usoudil jsem, že to bude možná lepší než stopovat. Doufám. Zpět to odtud je jen 30 kilometrů, ze Šonži asi sedmdesát. Nic, jedu do Šonži. Na místě vyhazujeme chlapíka a pak pokračujeme do centra. Čekáme na řidiče, který šel pro spolupasažérky vyřídit jiné auto. Spolu se pak po stejné cestě vracíme. Taxikář požaduje za tento „výlet“ příplatek 3000 tenge, což akceptuji. Jsem rád, že mě hodí až ke kaňonu, ne jen k přístupové cestě. Cestou ještě probíráme, jak k tomu omylu došlo a čí to vlastně byla chyba. Moc jsme to nevyřešili. Prostě to bylo velké společné nedorozumění. Vůbec mi nešlo o zajížďku ani o peníze, ale o čas. Výletem do Šonži jsem ztratil skoro dvě hodiny. Odbočujeme těsně před pásem hor doleva na šotolinovou cestu stepí. Pro větší jistotu kontroluji polohu v navigaci na tabletu. Vše sedí. Potvrzuje to i dost aut s návštěvníky všude kolem. Dokonce jede před námi autobus, který víří oblaka prachu. Když zdoláváme desetikilometrový úsek, narážíme na závoru strážců parku. Platím 1500 tenge za vstup (předpokládám, že za auto i za řidiče) a pokračujeme dále autem až na samý okraj kaňonu, který se před námi znenadála vyloupl ze země. Dlouho nic nenasvědčovalo tomu, že tu někde je. Obrovská trhlina v zemi byla vytvořena tisíciletou erozí. Stojím na okraji kaňonu v úžasu. Je to prostě řečeno nádhera. Jmenuje se to tu „údolí Zámků“ – skály kolem opravdu zámky svým tvarem připomínají. Scházíme dolů na okraj nejbližšího bloku tak, abychom viděli přímo do kaňonu. Po dně se vine cesta. Vidím, jak po ní kráčí nějací lidé. Za námi se nachází schodiště vedoucí dolů. Docela zvažuji, že si tu přírodní nádheru spodem také projdu. Ale zatím pokračujeme po stezce vedoucí vrchem. Vždy, kdy se naskytne příležitost nějakého vyhlídkového bodu, jdeme se tam podívat. Takto se postupně dostáváme až na konec. Je odtud v dálce vidět řeka protékající kaňonem. Dno je v tomto místě zelené, plné vegetace. Kaňon představuje takovou menší variantou amerického Grand kaňonu nebo mnou navštíveného namibijského Fish river kaňonu. Podobnost je zřejmá. Vracíme se zpět k autu. Cestou přemýšlím, jestli tu zůstat a projít si ještě dno až k řece. Řidič chvátá domů. Dal mi na výběr. Buď pojedu s ním s tím, že mě odveze až do Kegenu, nebo tu zůstanu a dopravu si zajistím sám. Docela vážně zvažuji, že se tu pozdržím, což mu i sděluji. Bylo na něm vidět, že s touto odpovědí nepočítal. Cesta domů totiž vede z těchto lokalit přes Kegen a takto by ji měl částečně zaplacenou. Byl to fakt, který mi poskytl výhodnou vyjednávací pozici. Podařilo se mi více jak o polovinu snížit cenu, kterou původně požadoval za cestu do Kegenu. Nezbylo mu než souhlasit, protože jsem se vážně tvářil, že vystoupím a zůstanu zde. Na druhou stranu, jeho souhlas trochu zaskočil i mě. Je teprve půl druhé a tudíž ještě dost času, abych si kaňon prošel po jeho dně. Po zralé úvaze nakonec volím cestu do Kegenu. Asi bych se tam samostatně dostával dost komplikovaně. Je tu sice dost aut, ale cítím v tom dost silný nádech nejistoty… Dokonce, když už jsme na cestě, přemýšlím, jestli jsem udělal dobře. Trochu mé pochybnosti rozptýlila následující zastávka. Stojíme na vyhlídce daleko za kaňonem a koukáme do údolí, kde teče řeka stejného jména: Čaryn. Poblíž se nalézají zajímavé hory, jejichž zvláštní tvar opět zformovala eroze. Ve tři čtvrtě na tři jsme v Kegenu. V pozadí se majestátně vypínají zasněžené hory. Obrovská krása. Nalézáme zde jediný hotel ve městě. Zvenku vypadá jako hrozná bouda. Mám z toho docela obavy. Musíme obejít celou stavbu, abychom se dostali do dvora, kde je situován hlavní vchod. Řidič vchází dovnitř, aby zjistil, co a jak. Pochvíli se vrací s tím, že tu pro mě nocleh mají za 2000 tenge, což je super zpráva. Nejlevnější ubytování, co jsem zatím měl. Majitel v tu chvíli zvědavě kouká z okna, co je to tu za cizince. Kynu na něj na znamení pozdravu. Mezitím se finančně vypořádávám s taxikářem, který vzápětí odjíždí. Jsem majitelem vyzván, abych vystoupil po schodech do druhého patra. Ani trochu mi to tu nepřipadá tak odpudivé, jako se zdálo zvenčí. Právě naopak. Líbí se mi tu. Naproti schodišti se nachází pokoj s počítačem - recepce. Provádím registraci do knihy hostů. Majitel mi povídá, že tu byli kdysi také nějací Češi, ale je to už nějaký ten pátek. Naposledy se tu ubytovala skupina Poláků minulý týden. Majitel si postěžoval, že byla s nimi těžká domluva. Nenašli společný jazyk, kterým by se domluvili, tak používali nejstarší možný způsob – posunky. Mě pochválili za velmi dobrou ruštinu, čehož jsme okamžitě využili. Přidal se k nám nejstarší člen rodiny a společně pak rozebíráme události ve světě současné i minulé. Zabralo nám to přes hodinu. Na památku se společně fotíme a poté se vypravuji na prohlídku města, které má údajně deset tisíc obyvatel, což bych teda rozhodně nehádal. Připadá mi to jako větší rozlehlá vesnice. Po okolí je rozseto plno nuzných domků ohraničených vysokými ploty převážně z vlnitého plechu. Vypadá to příšerně. Dozvěděl jsem se, že za éry Sovětského svazu nikde žádné, ani ty nejmenší bariéry nebyly. Lidé k sobě měli mnohem blíže než dnes. Dříve se scházeli u sousedů na čaj a půjčovali si věci, prostě si pomáhali. Nyní „hraje“ každý sám za sebe. Je zajímavé, jak se bavím s lidmi, jak hodně vzpomíná v dobrém na doby SSSR. Politika zemí jako Kazachstán, Uzbekistán, Bělorusko nebo Arménie prý údajně směřuje k opětovnému sjednocení s Ruskem. Tyto země rozpadem Sovětského svazu více ztratily, než získaly. Mám to z více zdrojů, které dále tvrdí, že už nyní jsou tyto země ekonomicky na Rusku tak závislé, že budoucí užší jednota v rovině politické je téměř na spadnutí. Ovšem, jak to všechno dopadne, to nakonec ukáže budoucnost. Procházím vesnicí, kde pouze hlavní ulice je vyasfaltovaná, jinak pouze hlína a prach. Je to tu strašně nevábné a odpudivé. Žít bych tu nechtěl ani za nic. Občas se u mě zastaví někdo s autem, zda nechci někam hodit. Chápu, že to je pro tyto lidi jediný způsob příjmu peněz, nebo aspoň přivýdělek k jiné mizerně placené práci. Volně se dostávám až na konec vesnice skoro ke značce Kegen. Je docela chladno. Sice svítí sluníčko, ale fouká studený vítr. Vracím se na hotel. Můj pokoj zatím ještě není připraven, tak čekám v křesle na chodbě. Oba starší majitelé už tu nejsou. Vystřídaly je mladé holčiny a několik dětí. Občas se tu také mihne majitelův syn, který mi byl představen během naší rozmluvy po mém zapsání se do hotelu. Tento dům je vlastně soukromý. Příbuzní sedí na konci chodby v obýváku a koukají na televizi. Používáme stejné společné prostory. Jsem vlastně nyní částečně součástí jejich rodiny. Takže je to za mnou. Tedy Kazachstán. Čeká mě poslední noc v této zemi. Zítra mířím do Kyrgyzstánu. Jdu se na to vyspat.
Ráno se probouzím v sedm a pak už jen polehávám. Nemám totiž na okně tmavý závěs, takže mi začaly do pokoje padat celkem brzy sluneční paprsky, které mě probraly. Ještě než začnu vyprávět dnešní příběh, musím se vrátit ke včerejšímu večeru. Při provádění hygieny jsem zjistil, že se nemám do čeho převléknout. Spodní prádlo totiž zůstalo v hotelu v Almatě. Přestože jsem při odchodu vše kontroloval, přeci jen mi unikla skříňka pod televizí, kam jsem je uložil. Když jsem balil bágl, všiml jsem si, že ho mám nějaký prázdný. To jsem to tam parádně naskládal, pomyslel jsem si a víc se o to nestaral. Nikdy jsem nikde nic nezapomněl. No nic, až přijedu do Karakolu, musím jít nakupovat. Dnes si dávám s balením věcí záležet. Vždy jsem se vyhýbal dávat cokoli do skříní a dobře jsem věděl proč. Zvláště když je jich více, dá se některá přehlédnout. Proto vždy raději nechávám své věci na stole, na židli nebo na zemi, kde jsou vidět. Když v půl deváté opouštím svůj pokoj, majitel se mě ptá, zda jsem něco nezapomněl. To víš, že jsem si dal záležet na tom, aby se podruhé chyba neopakovala. Vycházím na ulici a dávám se doleva, blíže k centru. Když už tam skoro jsem, zastavil mě chlapík, jestli nechci někam hodit. Říkám, že potřebuji odvézt na hranice, načež mě posílá k jinému autu zaparkovanému kousek dál. Ještě než jsem se k němu dostal, už mi jde jeho řidič naproti. Domlouvám se s ním na ceně 3000 tenge a nasedám do staré audi sto. Na konci Kegenu nabíráme ještě mladou lékařku jedoucí do následující obce do ordinace. Poté pokračujeme po šotolině na hraniční přechod Karkara. Během jízdy rozmlouvám s řidičem. Povídá mi o svém autu, že ho kupoval počátkem devadesátých let a nyní představuje jeho všechen majetek. Nic jiného nemá. Auto pro něj znamená i hlavní zdroj příjmů. Jeho otec byl prý také chudý. Řidič hodně vzdychá nad současnou situaci v Kazachstánu, kdy se přírodní zdroje i průmysl rozprodávají do zahraničí a za utržené peníze prezident Nazarbajev buduje moderní Astanu. Na obyčejné lidi se moc nedostává. Jak se blížíme k hranici, míjíme kopec, ke kterému se váže legenda o temných silách. Prý, když se setmí, neradno člověku sem chodit, natož přespat. Pod rouškou tmy vylézají z podsvětí démoni a dějí se tu strašlivé věci. Hovoří o tom s naprosto vážnou tváří, takže si kopec prohlížím s respektem. Kazašsko-kyrgyzská hranice leží v rovinné stepi mezi pásem hor na obou stranách. V pustině tu stojí jen několik malých domků. Široko daleko žádná jiná obydlí nejsou. Nejbližší vesnice se nachází deset kilometrů odtud. Mezi zeměmi je natažen plot se žiletkovým drátem, který je vidět až z blízkosti, jinak splývá s krajinou a je sotva postřehnutelný. V době našeho příjezdu stojí před námi jediné auto. V protisměru nic. Vystupuji, platím řidiči za svezení a vykračuji k závoře. Ujal se mě jeden z vojáků a já na jeho pokyn odkládám bágl na vymezené místo. Poté přistupuji s pasem k okénku. Chvíli tu zkoumají, jestli musím mít do Kyrgyzstánu vízum. Když nic nenašli, pouští mě se výstupním razítkem dále. Beru si bágl a přecházím deset metrů na kyrgyzskou stranu. Tady proběhly formality bleskově. Vůbec byli celníci na obou stranách přátelští a milí. Když jsem stál u okénka a čekal na razítko, přijel jsem jeden španělský pár a za mými zády se bavili s jiným celníkem anglicky o fotbale. Poté, co odešli, přistoupil jsem k vojákovi já a už rusky se ho ptám a na možnosti dopravy do nejbližší civilizace. S politováním mi sděluje, že odtud nic nejede. Mohu se vydat pěšky do nejbližší osady vzdálené deset kilometrů nebo počkat na nějaké auto, až tudy pojede. To může ale trvat hodiny. Prý tu v toto období projede jen několik aut denně. Někdy žádné. Hm, skvělé! Čekat tu rozhodně nebudu. Vyrážím. Je hrozná zima. Fouká studený vítr a je zataženo. Vypadá to, že začne co nevidět pršet. Štve mě, že se mi opět nevyvedlo počasí, když jsem zrovna uprostřed přírody a navíc v místě, kde se nemám kam schovat. Oblékám si pod bundu ještě mikinu a beru si čepici. Nejhorší počasí, co jsem tu zatím zažil. Později jsem se dozvěděl, že bylo dnes jen 6°C. Vykračuji po rozbité silnici do rozlehlé pustiny ke vzdáleným horám. Někde tam v dálce vidím stádo zvířat, ale na velkou vzdálenost nejsem schopen identifikovat a o co jde. Chůze je pohodová. Občas poprchává. Naštěstí nic prudkého, takže na mě kapky stačí osychat. Jak se přibližuji ke stádu, už začínám rozeznávat jednotlivé kusy – jsou to koně. Přecházím malý horizont, který skrýval několik budov pod horami. To je jistě ta zmíněná vesnice. Asi v polovině cesty slyším za sebou auto. Neuvěřitelné, po hodině něco jede! Stopuji, ale řidič na mě jen výmluvě pohodí rukama na volantu. Je plný… Konečně po další tři čtvrtě hodině docházím na křižovatku u vesnice. Za ohradou prvního domku vidím člověka. Je to nějaký dědula, na kterého ze silnice volám, kudy se vydat směrem na Tup a Karakol. Jen mávl příslušným směrem. Po několika metrech stojím před notně oprýskaným ukazatelem. Je tu napsáno Tup 70 km. Hm, tak to bych tam mohl tak za 14 hodin dojít, říkám si s malou nadějí, že tu kolem pojede nějaké auto, co by mě vzalo. Světe div se, ale stalo se. Asi po čtvrt hodině chůze slyším motor. Blíží se ke mně terénní auto, jež na můj pokyn zastavuje. Sedí tu rodinka, která má pro mě jediné místečko na zadním sedadle. Jelikož mají kufr plný svých věcí, musím strpět bágl na svých stehnech. Brašnu s foťákem mi drží starý pán sedící vedle mě. Jak jsem rád, že mě vzali. Následná jízda byla velice zábavná. Řidič, tak v mých letech, je veselá kopa. Úplně ze všeho si dělá srandu, takže je o zábavu postaráno a díky němu cesta rychle ubíhá. Sleduji okolní krajinu. Líbí se mi na ní ta panenskost a drsnost zároveň. Bohužel si ji nemohu pořádně vychutnat, protože přikrytý báglem toho moc nevidím. Neuniklo mi, že začalo silně pršet. Nevydrželo to však dlouho, dokonce se vzápětí obloha protrhala a vysvitlo slunko. Když přijíždíme do Tupu, kde už je asfaltka, dostávám od řidiče v autě nabídku zajít k nim na čaj. Ani moc dlouho nepřemýšlím a přijímám. Jedeme k jezeru Issyk Kul do vesnice Ak Bulak, kde vyrůstal a kde žijí jeho rodiče. Na místě nás vítá jeho žena a stařenka. Později se objevily i děti. Do kuchyně byl přinesen velký nízký stůl s horou jídla a samovarem na čaj. Než bude vše kompletně naservírováno, zatím sedíme v obýváku, kde běží v obří LCD televizi nějaký ruský film. Po chvilce jsme vyzváni ke stolu. Sedíme na polštářcích přímo na zemi. Hodujeme beraní maso a popíjíme čaj. Chodů s nejrůznějšími druhy pokrmů je opravdu hodně a neustále jsem pobízen, abych jedl. Už nemůžu, navíc sem přijíždějí další členové rodiny, tak uvolňuji místo u tabule a odebírám se na dvůr. Stařenka mi přinesla ještě na ochutnání obrovské jablko z místní zahrady. Jakmile všichni dojedli, jsem vyzván bratrem řidiče a jeho ženou, abych nastoupil do mercedesu, že právě jedou do Karakolu, takže mě tam hodí. Loučím se s rodinou a nasedám. Do zmíněného místa už je to kousek. V Karakolu parkujeme na hlavní ulici Toktogul poblíž bazaru. Společně vcházíme do jedné ze směnáren vyměnit peníze na kyrgyzské somy. Už jsem si pro jistotu některé vyměnil už v Almaty, protože jsem nevěděl, jak to bude s možností těsně po přechodu hranic. Sice jsem je doteď nepotřeboval, ale jistota byla jistota. Nyní tedy ještě proměňuji zbytek kazašských tenge a k tomu 50 eur. Následně probíhá loučení a pak se vydávám najít hotel Park, který je jako první z mých třech vytipovaných možností na zdejší ubytování. Když koukám do mapy, abych se zorientoval, nabízí mi pomoc dva cizinci. Říkají mi, kde je tu velké informační středisko pro turisty. Využívám příležitosti a ptám se jich na jezero Ala Kol. Už tam byli a k mé nelibosti mě ujistili, že se výlet k jezeru v horách rozhodně za den stihnout nedá. No uvidíme. Nalézám hotel, ale brána je zamčená. Tu sem přichází mladík, co se shodou okolností zde také chce ubytovat. K otevření vrat používá zvonek, načež se ozvalo hlasité cvaknutí. Vcházím do recepce. Místa mají, takže si dávám věci nahoru hned do prvního pokoje. Za nocleh chtějí jen 800 somů, což je paráda. Pokoj je velice útulný a prostorný. Jedno z nejlepších ubytování. Vyrážím do města. Mé první kroky vedou do zmíněného informačního centra. Dlouho zde probíráme možnosti, jak navštívit úchvatné hory s nádherným jezerem Ala Kol a další zajímavá místa v okolí. Co mě ale potěšilo nejvíce? Že se Ala Kol za den stihnout dá, ale musím se pod něj přepravit terénním autem. Odtud k jezeru trvá túra osm hodin včetně sestupu. Nájem řidiče by měl stát 5000 somů, což není tak zlé. Důležité je, aby zítra bylo dobré počasí, což bohužel nevypadá. Každopádně jsem dostal kontakt na zmíněného řidiče s teréňákem, s kterým se domluvím. Potřebné informace mám, takže se nyní mohu plně věnovat prohlídce Karakolu. Nejprve směřuji k mešitě Dungan, která se nachází nedaleko odtud. Je zvláštní tím, že architektonicky připomíná spíše buddhistický chrám, než muslimskou stavbu. Povídám si tu se dvěma muži, kteří si nemohou si vynachválit mou ruštinu, což mě pochopitelně těší. Avšak nějak se mi to nezdá, protože vím, že mám sakra co zlepšovat, načež mi odpovídají, abych nebyl na sebe tak přísný. Chápu je. Mnoho cizinců rusky neumí a je to pro ně vždycky velké potěšení, když se s někým ještě k tomu se Západu setkají, kdo tento jazyk ovládá. Ulicí Abdrachmanov se vracím přes centrum k místní univerzitě, u níž má stát socha Lenina. Na cestě opět potkávám zahraniční pár, co mi po příjezdu dávali několik rad. Jen se za pochodu zdravíme a na otázku, zda jsem našel vše, co jsem hledal, jen přikyvuji. Lenina vidím už z dálky. Na náměstí před ním tancuje svatební pár a kolem něj krouží v autech svatebčané. Přicházím k soše revolucionáře a fotím. Takovýchto soch už po světě mnoho nestojí. Následně pokračuji k dřevěné katedrále Svaté Trojice, která stojí v parčíku obehnaná kolem dokola zdí. Přicházím k železným vratům. Asi je zavřeno. Jenže v tu chvíli sem přijeli nějací dva chlapi, otevřeli a vešli dovnitř. Bez rozpaků, jsem se vydal za nimi. Prohlížím si úžasnou stavbu kostela. Bohužel se nemohu podívat dovnitř. Na vstupních dveřích visí zámek. Katedrálou jsem vlastně ukončil prohlídku Karakolu. Město je to hrozné. Divím se, že tu je tolik ulic na hlíně a šotolině, bez asfaltu. Možná tu dříve byl, ale proč ho neobnovit? Město musí prosperovat jako žádné jiné v Kyrgyszstánu. Turisté sem v drtivé většině přijíždí kvůli horám, které tu jsou opravdu nádherné a nabízejí spoustu treků. Karakol je vlastně výchozí základnou. Je to na mé cestě jediné místo, kde jsem potkával opravdu hodně turistů. Nikde jinde. Je čas koupit nové prádlo a nějaké ponožky. Zkouším to na hlavní ulici Toktogul, ale bezúspěšně. Prubnu to tedy na nedaleké tržnici Ak-Tilek. Zastavil jsem se u jednoho stánku chystaje se prohlédnout nabízené zboží, když tu ke mně přistoupil odporně páchnoucí žebrák. Musel jsem utéci, to se nedalo vydržet. Udělal jsem kolem takový dlouhý okruh a vrátil se zpět do stánku. Nakonec jsem tu koupil aspoň ponožky. Vracím se do hotelu pro eura, abych vyměnil další somy kvůli zítřejšímu výletu k jezeru Ala Kol a také k zaplacení noclehu. Opět zde totiž chybí možnost platby kartou. Poté se jdu ještě podívat na bazar v centru. Většina stánků je již zavřená, ale mám štěstí v malém krámečku. Tak sláva. Odebírám se do hotelu. Platím dvě noci, jsem rozhodnut výlet do hor podniknout tak jako tak a to během jednoho dne. Přes recepční se domlouvám s řidičem terénního auta s tím, že mu ještě ráno v šest výlet potvrdím podle toho, jaké bude počasí. Mimochodem, co jsem se koukal na předpověď, mělo by být polojasno. Déšť hlášen není. To by bylo fajn, vše se ale uvidí až ráno.
Nervozitou nemohu ani dospat. Kontroluji budík ve čtyři a pak ještě jednou v půl šesté. Vstávám, když je ještě tma. Koukám ven, jak je, ale nejsem schopen nic rozeznat. Přesně v šest scházím do recepce. Koukáme ještě na Internet a dle předpovědi by mělo být polojasno s teplotou kolem 13°C. Mělo by se to zatahovat někdy odpoledne. To jsou celkem povzbudivé zprávy. Trochu se začíná rozednívat a pozoruji na obloze roztrhaná mračna. To mě definitivně utvrdilo v tom, že na trek jedu. Recepční zavolala řidiči, který sem pro mě přijede asi za dvacet minut. Zatím si dávám čaj. Jakmile zazní zvonek, známka toho, že je řidič zde, letím si do pokoje pro věci. Před pranou k mému překvapení stojí UAZ 452 (sanita), z něhož vystupuje řidič Saša. Je hrozně podobný Ludánkovi ze série komedií o rodině Homolků. Nastupuji a vyrážíme. Asfaltka zmizela vlastně už ve městě, takže jedeme „terénem“. Jak projíždíme město, vidím jak je škaredé. Prostě moc krásy nepobralo. O to více tu je těch krás přírodních. Přijíždíme k závoře strážců parku, kde se platí vstupní poplatek. Jenže tu nikdo není, tak si sami zvedáme závoru a pokračujeme dále. Přejíždíme dřevěný, ale pevný most, za nímž začíná horská cesta plná balvanů, vody a hlubokých vyjetých kolejí. Tady jsem na vlastní oči poznal, co uaz všechno projede. Neuvěřitelné! Kolikrát jsem si v duchu říkal, to nedáme, tady jistě uvízneme. Naprosto zbytečné obavy, auto nemělo nikde sebemenší problém, vše zvládlo zcela s přehledem. Ovšem bez zkušeného řidiče by to stěží šlo. Saša mi říkal, že tudy v sezóně jezdí i třikrát týdně a k tomu ještě jiné podobné trasy v okolí. Má to tu v malíku a cestu přesně zná. Kromě čtyřistapadesátdvojky má ještě nákladního GAZe 66 pro větší skupiny turistů. Říkal mi také, že to jel mnohokrát i v noci, což je teprve zážitek. Bavíme se o mé plánované túře a také obecně o uazech. Když jsme najeli do těžkého terénu, všiml jsem si, že šel zapojit volnoběžky předních kol, aby mohl zapnout náhon všech náprav. „Cháby“, jak se zdejším jazykem řeknou volnoběžky, se dají koupit nejlépe na tržnici v Biškeku, kde cenově vychází zhruba čtyřikrát levněji než u nás. Pokud budu mít čas, vážně zvažuji, že bych si je do svého uazu doma také pořídil. Asi po hodině a půl dorážíme na mýtinu u mostku pro pěší. Právě tady začíná pro mě trek k jezeru Ala Kol. Koukám na hodinky, je 8:15. Zajímá mě, za jak dlouho se vrátím. Tak vzhůru do toho! Zprvu vede stezka podél řeky a pak se začíná stáčet mezi dva horské výběžky směrem do sedla u jezera Ala Kol. Zatím se jde snadno, i když stezka stoupá. Jdu lesem a připadá mi to jako nedělní procházka v parku. Po nějaké době se dostávám na holinu, odkud při pohledu zpět vidím za sebou krásně nasvícené hory ranním sluncem. Vlastně mě tento výjev doprovází minimálně polovinu cesty, jen s tím rozdílem, že se na něj dívám z čím dál větší výšky. Asi ve čtvrtině vzdálenosti, začíná cesta prudce stoupat a poté se ztrácí v kamenném poli. Orientace i chůze je tím zhoršená. Naštěstí zde jsou vždy na dohled uměle navršené komínky z kamenů, které udávají směr. Chůze po kamenech vyžaduje maximální koncentraci při každém kroku. Chybný došlap mi mohl snadno přivodit podvrknutí kotníku nebo dokonce zlomeninu při nešťastném pádu. Naštěstí to není tak zlé, jak to zprvu vypadalo. Pole končí a já se dostávám na další mýtinu, kde stezka zcela mizí. Jdu rovně přes řečiště k lesu na druhé straně. Zde stojí srub sloužící jako nouzové útočiště turistům. Dá se tu pochopitelně i přespat. Kolem je vybudované tábořiště a na první pohled je zřejmé, že je hojně využíváno. Na tomto místě je rovněž plácek, kde se dají postavit stany. Vlastně nikde jinde cestou k jezeru to není vhodné, pouze zde. Původně jsem počítal, že bych tady v tom místě také přespal a druhý den šel dále. Kvůli tomu jsem si i přibalil spacák a stan. Ovšem díky tomu, že jsem si oproti původnímu plánu prodloužil pobyt v Kazachstánu, tady už jsem na dvoudenní výlet neměl čas. Proto ta organizace jednodenní túry. Jsem tomu nakonec rád, protože tu není nijak zvlášť teplo. Spát ve stanu by se mi nechtělo. Od srubu pokračuji podél říčky. Stezka vede podél břehu křovinami. Posléze se začíná údolí zužovat a stezka nabírá na čím dál prudčím sklonu. Navíc procházím místem těsně na okraji skály mezi kaskádou říčky. Trochu adrenalinu na celkem pohodové cestě. Co se týče počasí, je polojasno a když se slunku zrovna neschovává za mraky, celkem i příjemně hřeje. Ať se koukám na jakoukoli stranu, je to všude stejné. Zatím nehrozí, že by se mělo počasí výrazně měnit. Přede mnou je další pole kamenné suti. Zde poprvé potkávám turisty a vzápětí vidím před sebou další skupinu. Postupují velmi pomalu, takže je jisté, že je za několik minut dohoním. Stalo se to v místě jakési římsy vytvořené ze suti. Když jsem došel k nim, vidím, že to jsou dva kluci a dvě holky. Vůbec jim nezávidím ty těžké krosny. Co má já? Jen báglík se stativem a pitím. Přes rameno foťák a to je vše. Jde se mi nepoměrně snadněji než jim. Za římsou pozoruji v dálce před sebou další lidi. Jsou už téměř nahoře u sedla k samotnému jezeru. Postupuji kolem ohromné zasněžené skály s vodopádem. Tady si beru čepici a nasazuji kapuci. Jak jsem dosáhl úrovně sněhu, dost se ochladilo. Navíc nepříjemně fouká ledový vítr. Strmým výstupem, kdy nezřídka lezu za pomocí rukou, nechávám za sebou skupinku dvou kluků a holek. Čeká mě závěrečná fáze zasněženou částí. Ve chvíli, kdy jsem se podíval zpět, úplně ve mně hrklo. Obloha zčernala a valí se sem husté mraky. Není nač čekat. Už jsem skoro u jezera a nerad buch sem přišel zrovna v momentě, kdy to tu zahalí mraky a nebude nic pořádně vidět. Sbírám zbytek sil i dechu a snažím se výstup urychlit. Moc to ale nejde, protože nesmím zapomínat na zvýšenou opatrnost při lezení po sněhu. Nerad bych uklouzl. Někde jsou dokonce místa s ledem a nezřídka vidím na převisech rampouchy. Konečně jsem za převisem, kde se otevírá prostor a objevuje modrá hladina jezera Ala Kol. Tak jsem to dokázal! Hodiny právě ukazují půl jedenácté. Dohnal jsem i následující skupinu, ale těsně před tím, než jsem dorazil k jezeru, zvedli se a ukazují mi opět záda. Jelikož mám ještě dost času, na návrat nepomýšlím. Vydávám se po stezce dál. Všude kolem je spousta sněhu a jen velmi málo míst kde se nevyskytuje. Jelikož jsou 3°C, sníh taje a stezka je tím místy poněkud bahnitá a kluzká. Navíc se sem dovalily avizované mraky a začalo sněžit. Asi v polovině délky jezera končím další postup. Stezka se prudce zvedá a stáčí od jezera k horskému výběžku. Předpokládám, že za ním se opět otevře na jezero výhled, ale zjišťovat to nebudu. Jak jsem řekl, jsem rozhodnut jít zpět. Podmínky se dost zhoršili a nechci zbytečně riskovat. Je půl jedné, kdy obracím k návratu. Sněhové vločky stále poletují a doprovázejí mě ještě notný kus cesty. Jsem rád, že padá sníh. Kdyby pršelo, byl bych promočený na kost. Takhle po mě sněhové vločky jen sklouzávají. Cesta dolů je nápor na kolena. Pěkně dostávají zabrat. Musím být dvojnásob opatrný v prvním úseku se sněhem. Nahoru to jakš takš šlo, ale dolů hrozí riziko uklouznutí mnohem víc. S vypětím všech sil se dostávám na kamennou suť, která je již bez sněhu. Vlastně se jde dále parádně. Potkávám několik dalších turistů, kteří se mě ptají na podrobnosti. Kousek za srubem narážím dokonce na páreček od nás. Když se ke mně blížili, zřetelně jsem zaslechl, jak jeden povídá: „…ten jde nějak nalehko, ne?“ Vyměnili jsme si pár slov, dávám jim několik informací o tom, co je čeká a pak si jdeme každý svým směrem. Jakmile se opět dostávám do úrovně lesa, obloha se opět protrhala a vysvitlo sluníčko. Opět příjemně hřeje, takže odstrojuji zimní doplňky. Jak se blížím k řece, nějak se mi nezdá směr. Chvíli váhám, jestli jsem nepřehlédl odbočku k mostu. Vše je jak má být, po chvíli už most vidím. Přecházím k zaparkovanému uazu, kde Saša sleduje se správcem parku nějaký film. Hodiny ukazují čtvrt na čtyři, což znamená, že jsem to celé zvládl za sedm hodin. Jak jsme ráno projeli bez placení, nyní provádím platbu za vstup do národního parku. Cena je 250 som. Ještě děláme nezbytné společné foto (i s uazíkem) a vydáváme se na cestu zpět, na které potkáváme další skupinky turistů. Saša mě zaváží opět k hotelu. V recepci ukazuji ve foťáku fotky, neboť mi tu všichni fandili, abych túru nevzdával a i přes nepřízeň počasí k jezeru došel. Zase taková šichta to nebyla. Recepční je zdejší a trochu se přede mnou stydí tím, že za celý život u jezera ještě ani jednou nebyla. Prý se to chystá v nejbližší době napravit. Nabízí mi čaj, kterým nepohrdnu. Jsem docela prokřehlý, studí mě propocené oblečení. Ještě před odchodem na pokoj se vydávám do města na nákup. Mají všude zavřeno, ale podařilo se mi nakonec přeci jen něco sehnat. Dnes byl mimořádně úspěšný den.
Před osmou balím všechny věci. Podotýkám, že opravdu všechny. Tentokrát dělám důkladnou kontrolu. Nikde jsem nic nenechal, mohu tedy v klidu odejít. Dávám si do úschovy bágl. Recepční se mě ptá, zda se také půjdu podívat na zvířecí trh, který se pořádá každý týden v neděli dopoledne. Říkám jí, že ani ne. Vzápětí mi hlavou problesklo, že jsem o tom v průvodci něco četl. Kráčeje po ulici mi to prostě nedá. Mám mimořádnou příležitost vidět něco neobvyklého a jedinečného. Rozhodnuto, jedu! Kousek před Centrálním bazarem stojí taxi. Řidič leštící čelní sklo pochopil, že si ho budu brát, nechal leštění a zeptal se mě, kam to bude. Dobytčí trh je pořádán na opačné straně města. Sjíždíme na prašnou ulici. Všude jsou oblaka prachu. Už z dálky je vidět mumraj. Náklaďáky a vozy přecpané balíky slámy, plno aut a lidí kolem. Pochopitelně také plno hospodářských zvířat. Jak si to tu obcházím, docházím k závěru, že se tu obchoduje z devadesáti procent s ovcemi. Nepatrný zbytek tvoří krávy, koně a kozy. Docela zajímavé je pozorovat v čem všem lidé zvířata převážejí. To, že jsou naloženy na korbách, není nic neobvyklého, mnohem překvapující je moment, kdy noví majitelé cpou zakoupená zvířata do osobních aut. A to jak na zadní sedadla, tak i do kufrů sedanů. Hm… Po zajímavém zážitku se pěšky vracím do centra. Odbočuji do ulice, která mě vede k tržnici Ak-Tilek, poblíž mého hotelu, abych tu nastoupil do maršrutky směrem do Džety Oguz. Sice ji nalézám, ale jsem první, takže budu muset počkat, než přijdou další cestující. Nabízí se mi mladý taxikář, že mě tam hodí. Ani neumí rusky, tak se mnou vyjednává pomocí částek na mobilu. V pravý moment přichází konkurenční nabídka. Je levnější a hlavně se s ním normálně dorozumím. Domluveno, jedeme. U křižovatky k nám naskakuje ještě jeden kluk s plnýma igelitkama. Celou dobu během jízdy spolu něco probírají. Já koukám z okna, jak probíhá na polích sklizeň brambor. Ničím se neliší od našich končin. Projíždíme ves Džety Oguz, kde hoch s taškami vystoupil, dále k lázeňskému středisku. Vlastně ani areál nevidím, ale stačí mi dva polorozpadlé opuštěné objekty, které prý v dobách Sovětského svazu sloužily pro lázně jako hlavní kotelna. Nejprve se zastavujeme u skály, která vypadá, respektive se jmenuje „Puklé srdce“. Je to přímo proti slunci, tak dělám rychlou fotku a jedeme dál. Přesněji řečeno na druhou stranu srdce, kde vypadá skála naprosto jinak. Nyní vidím ony proslulé červené skály v Džety Oguz. Vydal jsem se sem ještě před odjezdem do Čolpon Ata, abych tento pozoruhodný přírodní útvar spatřil. Řidič mi prozrazuje, že tady poblíž je ještě jedno super místo, o kterém ví málokdo. Mám čas, tak nemám námitek si udělat zajížďku. Běžný turista by to tu asi nenašel. Odbočujeme totiž do oploceného areálu zmíněné kotelny a kolem ní těsně u skály tento blok objíždíme. To, co vidím už z auta je dech beroucí! Obrovské červené skály a malý potůček utváří fantastický výjev. Uprostřed vysokých bloků se nachází soutěska. Procházím si to, kam to až jde a jsem nadšen. Opravdu jsem neměl o tomto místu ani ponětí. Nejznámější červené skály leží u silnice k lázním. Jsem přesvědčen o tom, že velká většina turistů navštíví pouze tyto a sem se ani nepodívá. Prostě to nikdo neví. Řidič mě ještě informoval, že v „soutěsce červených skal“ bylo natáčeno několik kyrgyzských filmů. Nasedáme do auta a vracíme se zpět do Karakolu. Cestou bereme další tři lidi a velký pytel s čímsi. Vezou se do blízkosti tržnice. Jakmile opustili auto, přistoupil k nám policajt. Nesmí se tu parkovat, takže řidič hold zacáloval pokutu. Poté se stavujeme v hotelu pro můj bágl a odjíždíme na autobusové nádraží. Dorážíme akorát v momentě, kdy jedna plná maršrutka odjíždí do Čolpon Ata. Než jsem si vyndal bágl a přichystal peníze na jízdenku, už je tu připravena další maršrutka, která se začíná rychle plnit. Dávám si do zavazadelníku batoh a jdu si sednout. Všiml jsem si, že skoro všichni třímají v ruce nějaké papírky, které dostávají naproti ve stánku u ošuntělého okénka. Ptám se souseda, jestli tam náhodou neprodávají jízdenky. Přitakal. Jdu si jí tam tedy také zakoupit. Druhá možnost by byla standardně u řidiče, ale mám ještě čas, tak proč si ji nekoupit nyní. Tak jsme konečně na cestě. Během jízdy často zastavujeme. Lidé vystupují a nastupují, takže se osazenstvo vozu poněkud mění. Řidič to tu organizuje, jako zkušený koordinátor. Přede mnou sedí chlapík se dvěma malými dětičkami, které snáší jízdu velmi špatně. Holčička pořád zvrací a otec pro ni nestačí trhat igelitové pytlíky s připravené role. Jednou dokonce nekontrolovaně pozvracela dva cestující, co stáli v uličce. Zastavujeme. Dítka se šla provětrat na čerstvý vzduch, zatímco řidič uklízí incident na podlaze. Postižená mladá dívka si venku čistí džíny a starší dáma svou kabelku. Poté, co je vše dáno do pořádku, pokračujeme. Dítkám se však dělá stále špatně a dívenka neustále zvrací do pytlíků. Chuděra u toho pláče. Je mi jí líto. Konečně po dlouhatánské jízdě přijíždíme do Čolpon Ata. Vytahuji tablet s navigací, kvůli lokalizaci polohy. Ocitám se tedy v centru u hlavního autobusového nádraží. Tím padá varianta hotelu, kterou jsem si teoreticky připravil s tím, že bude maršrutka stavět na zastávce u vybraného hotelu. To se nestalo, takže se hotel nalézá asi kilometr nazpět. Do toho nejdu, zkusím objevit něco jiného tady. Kráčím ulicí směrem k jezeru Issyk Kul, když tu ke mně přiběhl malý chlapec s nabídkou ubytování. Jdeme spolu k domku na rohu prostranství, kde přivolává svou babičku, která mi vzápětí ukazuje pokoj v samostatném přístavku na zahradě, který je postaven účelně k pronajímání. V pokoji sice není sprcha, ale je tu umyvadlo i WC. Když mi pak řekla cenu 300 somů za noc, není o čem přemýšlet. Za moment mi přinesla povlečení a sdělila, že večer odchází, ale přijde sem její vnučka, která tu bude přes noc se mnou jako služba, která tu bývá pouze, jsou-li tu ubytovaní hosté. Vybaluji si věci a jdu do města. Mým hlavním cílem jsou petroglyfy. Zcela jiné a mnohem starší než jsem viděl v Tamgaly Tas. Chtěl jsem si vzít taxi, ale jako na potvoru nikde žádné není. To znamená jít pěšky. Problém je v tom, že nevím přesně kam. Mám jen hrubou pozici, kde se petroglyfy nachází. Zatím je to v pohodě, protože jdu rovně bez odbočování po hlavní silnici. Vím, že se musím dostat na runway bývalého letiště. To pro mě představuje klíčový orientační bod. Cestou úplně náhodou objevuji další sochu Lenina. Stojí tu v zanedbaném, vlastně dávno neudržovaném parčíku. Bílá socha uprostřed zpustlého prostranství působí dost tristně. Vzápětí přicházím na zmíněnou dráhu. Chvíli jdu po asfaltu, chvíli kolem. Je to strašná dálka. Široká vybetonovaná plocha končí někde u vzdálených hor. Rád bych se někoho zeptal na cestu, ale široko daleko není živáčka. Procházím se mezi kameny vedle dráhy v domnění, že by tu mohly být petroglyfy, ale ani náhodou. Přece by je tu nenechali jen tak, bez oplocení a bez jakéhokoli zabezpečení. Konečně vidím postavu, jak si to míří přes dráhu. Vykročil jsem jí naproti, a jakmile jsme u sebe, ptám se na petroglyfy. Ukazuje mi směrem k horám: „tam kde je ten bílý štít.“ Ano, v dálce skutečně vidím bílý štít nějakého domku. Je to však tak daleko, že si to chci při nejbližší příležitosti ověřit. Nerad bych tam šel zbytečně, pokud by to tam nebylo. Příležitost mám vzápětí, kdy potkávám dvě ženy s dětmi. Řekly mi přesně to samé, co chlapík před tím. Přicházím na konec dráhy na silnici vedoucí napříč. Na druhé straně je cesta lemována okrasným železným plotem. Napadlo mě, že to bude určitě ohraničení naleziště. Hle, naštěstí tu chybí jedno pole, takže to nebudu muset obcházet a dám se přímo skrz. V tu chvíli jsem ještě nevěděl, že to není štěstí, ale osudný omyl. Areál naleziště to skutečně byl. Chyba byla ve fixaci na bílý dům v dálce. Nekoukal jsem nalevo ani napravo a šel slepě rovnou za nosem. Zprvu kráčím po vyjeté prašné cestě, která vzápětí končí u širokého potoka. Jdu podél, až nalézám vhodné místo k překročení. Terén je stále hustší a musím se prodírat keříky a mezi kameny. S překvapením zjišťuji, že štít bílého domu se nachází za vysokou zdí s ostnatým drátem. Že by to naleziště takto zabezpečili? Tady něco nehraje… Obcházím zeď kolem nějaké farmy na druhou stranu, kde nic není. Jen pustina téměř na úpatí hor, které se mi ještě před několika minutami zdály tak strašně daleko. Jediný přístup do oploceného areálu představuje malá zamčená branka. Jsem si stoprocentně jistý, že jsem na špatném místě. Dál jít nemůžu, to nikam nepovede, nikde v písku nevidím žádné stopy. Vracím se stejnou cestou k farmě, kde zrovna někdo vyšel ven. Volám na něj z plných plic, ale neslyší mě. Avšak velmi dobře mě slyší jeho psi. Začali štěkat a běžet směrem ke mně, což vzbudilo chlapíkovu pozornost. Vykročil ke mně. Na otázku, kde se nachází petroglyfy mi jen ukázal směrem k letištní ploše: „tam“. Teď mi došlo, že jsem si udělal naprosto zbytečnou zacházku. Tím „štítem“ nebyl štít baráku, ale štít, jako tabule. Bílá vývěska označující archeologické naleziště. Teď už ji také vidím. Řítím se zpět, jak nejrychleji to jde. U potoka potkávám kluka, co tu opravuje hráz. Potvrzuje mi, že jsou petroglyfy tady kolem až k železnému plotu. Je třeba je jen hledat. Jsem nesmírně šťasten, že jsem konečně na místě. Už jsem přestával doufat. Mezi kameny se vyskytuje několik tabulek označující nejzajímavější obrazce. Procházím po nejvíce vyšlapaných pěšinách. Myslím, že jsem viděl hodně zajímavých kreseb, až na ten hlavní. Petroglyf znázorňující kozorožce. Hledám, někde tu přeci musí být. Heuréka! Je až neuvěřitelné, že se mi na něj podařilo natrefit. Mezi tisíci kameny a takové štěstí. Hotovo, začíná se smrákat, je čas myslet na návrat. Jak procházím branou areálu, vidím napravo onu chybějící část v oplocení, kudy jsem si tak úžasně „zkrátil“ cestu k petroglyfům. Neskutečné, jak málo stačilo, abych tu cestu do nikam nemusel absolvovat. Zpět k „bábušce“ jdu přímou cestou, která vyúsťuje na hlavní silnici u mešity. Kdyby to byl člověk věděl, mohl jsem si ušetřit tolik kroků. Ale co, zase jsem viděl kus světa, a kam bych normálně nepřišel. Když přicházím domů, přibíhá ke mně klučina, že mi odemkne bránu. Říkám mu, že to není třeba a ukazuji mu, jak mám dle babiččiných instrukcí otevřít hlavní vrata. Po návratu na pokoj si povlékám postel a připravuji si další přikrývky. Čekám, že dnešní noc bude chladná.
Přestože jsem měl v noci na sobě dvě tlusté deky, byla hrozná kosa. Trvalo mi dost dlouho, než jsem se zahřál, zejména nohy. Když už jsem tak tak usínal, přišly sem na pavlač dvě ženy a rozsvítily venku světlo. To se ví, že mě to hned probralo. Na okně totiž není žádný závěs. Vzal jsem náhradní povlečení a pověsil ho na garnýž, čímž jsem opět dosáhl skoro tmy. Mohl jsem pochopitelně zhasnout, ale nevěděl jsem, jestli to nemá jiný skrytý podtext, například bezpečnostní. Probudil jsem se v sedm a už se mi spát nechtělo. I tak se mi do studeného rána z vyhřátého pelechu nechce. Vlastně jsem si veškeré věci sbalil už včera, takže jakmile jsem vylezl z postele, jde balení rychle. Otvírám vrata přes zajišťovací páku, jak mi včera ukázala stařenka, protože branka je zamčená. Na autobusák přicházím přesně v době, kdy odjíždí plná maršrutka. No, kdybych se nepřevaloval v posteli, mohl jsem se ještě vejít. Takto musím čekat na další. A než se naplní, to bude trvat jistě dlouho, proto kývám na nabídku sdíleného taxíku. Bude to sice dražší než maršrutka, ale pojedeme dříve a hlavně rychleji, bez zastávek. Asi za půl hodiny jsme kompletní. Nedíval jsem se na hodinky, ale odhaduji, že mohlo být kolem půl deváté. Řidič s námi opravdu uhání. Většinu cesty jede více jak 100 km/h. Dokonce jsme v jednom místě předjeli onu maršrutku, co vyjela před námi, tu do které jsem se už nevešel. Hrozně dlouho jedeme kolem jezera Issyk Kul. Je skutečně obrovské a doslova a do písmene připomíná moře. Jakmile ho necháváme za sebou, najíždíme na novou parádní dálnici, jakou jsem tu při svém putování ještě neviděl. Vede přes hory k hranicím s Kazachstánem, poté se pokračuje opět po staré asfaltce. Je však dostatečně široká k tomu, aby se dalo bezpečně předjíždět. Asi v polovině cesty do Biškeku začíná pršet. Obloha je souvisle zatažená a prší nepřetržitě až téměř do Biškeku. S příjezdem do hlavního města Kyrgyzstánu déšť ustal. Sice je stále pod mrakem, ale neprší. Řidič se mě ptá, kde chci vyhodit, tak říkám, že v centru. Vím, že jedeme po třídě Žibek Žoly, takže to musí být každou chvíli. Dostávám zprávu, že následující ulice bude Sovjetskaja, což je jedna z klíčových ulic města vedoucí centrem. Vystupuji za křižovatkou a kráčím zpět k hotelu, kterého jsem si všiml, když jsme stáli na červené. U recepce dávají montéři dohromady nějakou skříň a jsou při tom natolik hluční, že si s recepční musíme věty opakovat, abychom se dorozuměli. Co jsem pochytil hned na poprvé, byla cena 3000 somů za noc. To fakt nedám. Jdu tedy pěšky do hotelu Flora park, který jsem si již vytipoval a kde by měl být pokoj za tisícovku. Hotel nacházím snadno. Cena za noc dělá pouze 800 somů, ale WC a sprchy jsou společné, což mi nevadí. Hned si při registraci objednávám na čtvrtou ráno taxi na letiště. Je to šibeniční hodina, ale raději tam být včas, nežli být ve stresu. Cena by měla být kolem 500 somů. Jelikož odpolední hodiny pokročily, nezdržuji se dlouho a hned vyrážím do města na obhlídku. Mé první kroky směřují k náměstí Vítězství. Cestou však míjím velký obchodní dům, do kterého si zaskakuji. Projíždím všechna patra, ale nikde jsem nenarazil na potraviny. Údajně to má být někde dole. Jenže tady sídlí jen nějaká jídelna, víc nic. Pravděpodobně tu klasický supermarket není, tak vycházím ven, kde si v pouličním stánku kupuji párky v těstíčku. Nemohl jsem té vůni odolat. Náměstí Vítězství se nachází nedaleko odtud. Už z dálky mi padlo do oka velké prostranství s památníkem. Od něho směřuji pak k budově Opery a baletu, která po dlouhé době opět reprezentuje starý stavební styl. Klasicistní budova představuje k sovětské architektuře vítanou změnu. Další zastávku dělám v Dubovém parku, kde je po celé jeho ploše rozseto plno soch a plastik od různých umělců. Nemohu si pomoci, ale dost mě mrzí, že se tu skoro o nic nepečuje. Záhonům vládne plevel nebo skomírající květiny. Fontány jsou bez vody a rozpadají se, stejně tak jako schodiště a zídky. Za doby Sovětského svazu by to tu jistě nechátralo. Pamatuji si ještě, jak se u nás dbalo o krásu veřejných prostranství. Jsem si jist, že to tu bylo podobné. Z parku vycházím na ulici Abdumomunov. Nedaleko odtud stojí budova, ve které je chalupa s doškovou střechou – Frunzeho muzeum s jeho rodným domem. Dovnitř se nechystám. Pouze si prohlížím domek skrz skleněné stěny budovy, která ho obepíná. Následně se dostávám k rozlehlé budově parlamentu, před níž vede široká část ulice Abdumomunov. Naproti přes ulici se vypíná uprostřed parku obrovská socha Lenina. Třetí monument tomuto revolucionáři, který vidím. Je z těch všech suverénně největší. Socha je umístěna zády k budově Státního historického muzea, jehož zdejší strana chátrá. Zvláště schodiště skoro zmizelo. Kolem jsou vidět zábrany se zákazem vstupu. Všiml jsem si, že se shlukla pod Leninem nějaká demonstrující skupinka. Transparenty mají obrácené směrem k Parlamentu. Obcházím prostranství ulice k nim. Jejich ideály mě nezajímají. Jdu se podívat na Lenina. Takhle zblízka mi připadá ještě větší než od parlamentní budovy. Je prostě gigantický. Před sochou je vybudován záhon květin ve tvaru hvězdy, který stejně jako podstavec sochy samotné ohlodal čas. A předpokládám, že si tu dál ještě pěkně zahryže, než někoho napadne pustit se do údržby. Po celou dobu mé procházky Biškekem panuje příjemné počasí. Obloha je polojasná a teploty kolem dvaceti. Když svítí sluníčko, je to na tričko, když zajde za oblaka, rázem oblékám bundu. Zrovna v momentě, kdy chci fotit Lenina, slunce je od mraků daleko, což je problém, protože svítí přímo do objektivu. Čekám, až se schová za mraky. Obcházím muzeum a dostávám se na obrovské náměstí Ala-Too. Kolem dokola stojí monumentální budovy sovětského typu. Uprostřed se vypíná vysokánský stožár s obrovskou kyrgyzskou vlajkou, kterou hlídá čestná stáž. Vlajka se třepetá nad hlavou jezdecké sochy bohatýra Manase, která nahradila původně zde stojícího Lenina. Přecházím do jižní části náměstí k budovám, jež lemují arkády. Uprostřed prostranství je postaveno několik mrtvých fontán. Ovšem záhony kolem se zdají být udržované. Tak aspoň něco. Sedám si k ostatním relaxujícím lidem na lavičku a chvíli tu rozjímám. Poté odcházím na západní stranu náměstí, kde narážím na monstrózní palác. Pozemek je obehnán pevným železným plotem. Předpokládám, že se jedná o prezidentský palác. Vracím se na náměstí Ala-Too, právě v momentě kdy oživly vodotrysky fontán. Paráda, tak přeci nejsou mrtvé, jak se na první pohled zdálo. Jak málo stačí, aby chladně působící náměstí náhle ožilo. Takže jsem tímto momentem viděl z Biškeku vše, co jsem v pouhých několika odpoledních hodinách mohl navštívit. Mám ještě čas, tak studuji mapu, kde se nachází nejbližší obchoďák. Chtěl bych se podívat na nějaké dárky domů. Vidím, že kus za Prezidentským palácem procházejí ulice Čuj a Kijev, ve kterých jsou nějaké obchodní domy zakresleny. Navíc je to situováno vše pohromadě v jedné lokalitě. Na místě nalézám obrovský několikapodlažní obchoďák Biškek City Mall. Zde mají snad úplně vše, nač si lze vzpomenout. Uprostřed stavby s ochozy je postaveno kluziště. Zacházím do velkého supermarketu, kde nakupuji. Po nákupu si sedám u ledové plochy a koukám na bruslící děti. Následně se odebírám zpět na hotel. Ještě se jdu podívat po okolí, kde by se daly koupit volnoběžky na uaze, jak mi poradil Saša. Stavuji se v jednom autoservisu, kde se mi snaží ochotně pomoci. Zde mnou požadované součástky nemají, nicméně mě odkazují na bazar s autodíly na okraji města. Mám se tam však vydat až zítra ráno, protože dnes už je zavřeno. Hm, tak to mám smůlu. Nevadí, nic se neděje. Vracím se na pokoj. Tím končí mé putování po Střední Asii. Zítra už mě čeká jen brzký odjezd na letiště a odlet domů.