Světem s báglem - Stránky nezávislého cestování |
V Larnace přistáváme zhruba po dvou a půl hodině. Je půl čtvrté ráno a venku tma. Sedáme si do haly s rozhodnutím počkat do rozednění a pak jet autobusem do centra. Na informacích jsem dostal vše potřebné včetně místa a hodiny odjezdu. První spoj by měl jet v 6:20 přímo od letištní haly. Máme čas, tak to jdu prověřit. Zjistil jsem, že je zastávka situována před halou vlevo na náspu.
V uvedenou dobu nastupujeme do autobusu. Vystupujeme na nepřehlédnutelné zastávce u pobřežní promenády Foinikoudes. Naše kroky vedou k nedalekému hotelu Petrou Bros Apartments, který máme zabukovaný přes Internet. Ulice jsou prázdné, město ještě spí. Je sedm a jsem zvědav, jestli nás ubytují už v tuto hodinu. Recepční sice musí najít připravený volný pokoj, ale co je hlavní, můžeme se ubytovat a nečekat do oficiálních odpoledních hodin. Velmi se nám to hodí po nočním letu, kdy jsme neměli možnost se pořádně vyspat.
Během vybalování začalo pršet, obloha je zatažená a déšť stále neustává. Máma zatím usnula a já studuji mapu Larnaky. Počasí se kolem půl jedenácté zcela změnilo. Obloha se protrhala a vysvitlo sluníčko. Využívám toho a vydávám se na průzkum okolí.
Mířím na sever ke konventu sv. Josefa a poté kolem policejního ústředí do místního turistického centra. Nafasovávám všechny mapy, které se budou během pobytu hodit a další potřebné informace, hlavně ohledně zapůjčení auta, které si chceme na poslední dny pronajmout k návštěvě západu ostrova. Všude kolem se nalézá plno autopůjčoven, takže z realizace našeho plánu obavy nemám.
Po mém návratu jdeme ještě společně nakoupit a poté už vyrážíme na okruh Larnakou. Začínáme kde jinde, než na promenádě. Kráčíme k pevnosti na jižním konci, od které se pak uhýbáme k mešitě Beyuk Kebir Tzami. Nedaleko stojí zajímavý kostel sv. Lazara.
Ulicí Faneromenis se dostáváme do místa, kde je protnuta rušnou třídou Artemidos. Ta nás dovede k solnému jezeru, u kterého chceme navštívit mešitu Hala Sultan Tekke. Docela jsem podcenil vzdálenost. Od kostela sv. Lazara musíme překonat vzdálenost skoro 7 km. Z chodníku kolem jezera je mešita vidět, jak se v dálce vyjímá na druhém břehu. Zdá se to být opravdu daleko. Cesta však ubíhá. Je hezky a na jezeře jsou hejna plameňáků. Je na co koukat.
Konečně jsme v cíli. Po rychlé prohlídce interiéru se vracíme na parkoviště před mešitou, kde náhodně objevuji na stromě připíchnutý jízdní řád místní jediné linky. K naší radosti jede už za pět minut. Tomu říkám správné načasování!
Po návratu do Larnaky se procházíme po pobřeží. Večer se ještě samostatně vydávám ke kostelu svatého Lazara, abych pořídil noční snímky s nasvícením.
Autobusy do hlavního města odjíždějí ze známé zastávky na pobřežní promenádě. Je to přímo naproti ohromnému hotelu Sun Hall. Je úplně jasno a už teď ráno poměrně teplo. Vše nasvědčuje tomu, že nás čeká krásný den.
Cesta do Nicosie vede vlastně pořád po dálnici, takže svižně ubíhá. Podle starého opevnění identifikuji místo, kde vystoupit. Autobusové nádraží je nedaleko centrální pěší zóny Ledra, která směřuje přímo k hranicím se severní částí. Dříve tu byla vysoká zeď s ostnatými dráty a s hlídkujícími vojáky. Po jistém uvolnění situace tu nyní stojí celnice s úředníky. Překročit „Zelenou linii“ je dnes snadné.
Na turecké straně zahajujeme prohlídku bývalých křesťanských chrámů, později změněných na mešity. Velkolepější mešita Selimie poněkud zastiňuje výrazně menší mešitu Hajdara paši o kus dále. Podnikáme krátkou procházku starým městem, které je zaneřáděné a v dost zoufalém stavu. Končíme na hlavní ulici Girne, kterou uzavírá Kyrénská brána ve které je informační centrum. Pochopitelně se zde stavuji a získávám potřebné materiály o Severním Kypru.
Odcházíme na blízkou zastávku minibusu, kterým pak odjíždíme do Kyrenie. Jsem celkem překvapen, že i tady je dálnice. Do Kyrenie přijíždíme v jedenáct. Naše první kroky vedou do místní impozantní pevnosti, která se vypíná nad malebným přístavem. Procházíme útroby opevnění a vylézáme na hradby, odkud je parádní výhled na všechny strany.
Po prohlídce jdeme po obvodu přístavní zátoky ve tvaru půlkruhu. Bloky jsou lemovány restauracemi toho času zející prázdnotou. Jsem však přesvědčen o tom, že v sezóně je situace jiná.
Než postoupíme k dalšímu bodu programu, jdu se ještě projít na dlouhé sypané molo chránící přístav. Je z něj úžasný výhled na pevnost. Na zpáteční cestě se stavuji v místním infocentru, kde se dozvídám, že k dosažení nejzajímavějších nedalekých mimo město ležících cílů (hrad Hilarion a klášter Bellapais) je potřeba taxi. To si bereme na parkovišti na horním náměstíčku. Nikoli však do obou cílů, ale s nedostatku času pouze Bellapais. Ihned vyrážíme. Cesta je lemována honosnými vilami. Ulicí místní neřeknou jinak než „Beverly Hills“.
Opatství Bellapais je z velké části pobořeno, nicméně místní kostel a velký sál se zachovaly. Z terasy od restaurace u kláštera se nabízí výhled na pobřeží a Kyrenii.
Necháváme se vysadit u autobusů do Nicosie. Ještě navštěvujeme karavanseraj Büyük Han a přecházíme na řeckou stranu. Původně jsme si chtěli ještě prohlédnout tuto část Nicosie, ale není čas. Musíme spěchat na autobus a navíc už je tma. Škoda, máme ještě příležitost zítra. Ale nevidím to moc reálně, protože nás čeká časově mnohem náročnější program, než jsme měli dnes.
Ráno už máme nacvičené. Cesta kopíruje až ke Kyrénské bráně v turecké části Nicosie včerejšek. Minibusy do Famagusty odjíždějí o několik set metrů dále. Musím se párkrát doptat, abychom našli poněkud zastrčený plácek.
Do Famagusty je opět vybudována čtyřproudá silnice, takže jsme tam coby dup. Vystupujeme u bašty Rivettina, kde pak procházíme Zemskou bránou skrz mohutné městské hradby. V místní kanceláři se dozvídám, že budeme muset ke starověkým ruinám v Salamis a ke klášteru sv. Barnabáše opět využít služeb taxi.
Nejprve se však jdeme projít starým městem. Ještě jsme ani nestačili dojít ke kostelu sv. Petra a Pavla, který je první na ráně, a už v dálce smutně vykukují poničené věže bývalé katedrály sv. Mikuláše, dnes mešity Laly Mustafy Paši. Honosné katedrály ve Famagustě byly nejkrásnější na celém Blízkém východě, zvláště pak tato. Bohužel téměř všechny křesťanské stavby symboly padly za oběť turecké invazi počínaje 15. stoletím, kdy byly buď zničeny nebo přestavěny na mešity. Katedrála sv. Mikuláše je toho smutným dokladem.
Po návštěvě tohoto architektonického skvostu se ulicemi stáčíme na východ kolem trosek kostela sv. Františka až k zachovalému nestoriánskému kostelu. Je však zavřený, tak se vracíme okruhem přes zbytky kostela sv. Jana zezadu ke katedrále.
Poslední zničenou památku představuje kostel sv. Jiří.
Koukám na hodinky, abychom ještě stihly obě naplánované destinace. Času se zdá být dost, tak zapadáme do jedné z restaurací na hlavní ulici pro pěší.
Po jídle scházíme ke stojánce taxi a domlouváme se na výletě k ruinám Salamis a ke klášteru sv. Barnabáše. Tyto místa jsou situována hned vedle sebe, takže se dají za jednotnou cenu snadno spojit.
Rozvaliny bývalého římského města Salamis se rozkládají severně od Famagusty na mořském pobřeží. Zvláště zachovalé je sloupořadí bývalého cvičiště, zbytky lázní a hlediště divadla, které se i dnes využívá k různým kulturním akcím.
Po prohlídce se přesouváme o cca dva kilometry západně do zmíněného kláštera. Osamoceně stojí v otevřené krajině a dnes je z něj muzeum ikon a archeologických nálezů, zejména keramiky a nástrojů z neolitického období.
Vracíme se k autu. Požádal jsem taxikáře, aby nás vyhodil u autobusů do Nicosie. Tady musíme ještě asi čtvrt hodiny čekat, než můžeme nastoupit a vyrazit.
Ještě v turecké části města obcházíme místní souk se sháňkou drobností pro děti. Jsme na dohled od mešity Selimie, tak mě nemusí nikdo dvakrát pobízet, abych se sem vydal a zkusil udělat noční záběr krásně nasvícené stavby.
Na rozdíl od včerejška, na hranicích nikdo není, tak proběhla kontrola bleskově. Pěší ulice Ledra je jako vyměněná. Ráno liduprázdná, večer lemována otevřenými obchody s neskutečným mumrajem kolem. Je tak akorát čas stihnout bus zpět do Larnaky.
Bohužel se nám ani dnes nepodařilo prohlédnout si řeckou část Nicosie.
Dnes jede autobus dříve, než jsme jezdili do Nicosie. Přestože je teprve půl sedmé, zjevně začíná svítat. Vůbec je to tu ráno i večer o hodinu posunuté, což nám o ty dvě hodiny prodlužuje už tak krátký zimní den. Svítá v sedm a stmívá se v pět.
Odjíždíme ze stejného místa. Do Limassolu rovněž vede dálnice, která je následně vede až do Pafosu. Cestou přemýšlím, kde vystoupit, protože je autobusové nádraží poměrně vzdáleno od centra. Nakonec to řeším s dvojicí turistů na pobřežní promenádě naproti katedrále Agia Napa, kde vystupujeme.
Následně se vracíme po svých do turistické kanceláře na ulici Agiou Andreou, kde opět zjišťuji nadstavbové výletní cíle. Pro tentokrát hrad Kolissi a ruiny města v Kourionu. Tentokrát nemusíme taxíkem, neboť se tam dá dostat městským busem.
Navštěvujeme poměrně nově zbudovanou katedrálu Agia Napa z počátku 20. století.
Kolem zastrčené vskutku malé Velké mešity přicházíme k místnímu hradu. Nevelká čtvercová pevnost bez oken ukrývá skromné muzeum, ovšem ze své střechy poskytující zajímavý výhled na Limassol. Město je neuvěřitelně rozlehlé, zvláště po pobřeží. Byla to celá věčnost, než jsme jím projeli do centra. Ať se člověk podívá na kteroukoli stranu, vidí samé baráky. Na moře bohužel vidět není.
Po procházce hradem se vydáváme ulicí Erinis k autobusové centrále, odkud jezdí příměstské autobusy do Kourionu. Cestou si děláme malý odskok ke kostelu s dlouhým anglickým názvem Holy Bishopric Church of Panagia Katholiki s nádherně malovanými stěnami a stropem. Jedna ikona vedle druhé.
Dle informací na autobusáku nám jede nejbližší bus už za deset minut, což je potěšující zpráva. Nestalo se nám tu nikdy, kdy bychom musely čekat déle než několik minut. Také jsem měl původně informace, že autobusy mimo sezónu a o víkendech jezdí sporadicky nebo vůbec, což se naštěstí nepotvrdilo.
Cesta městskou trvá dlouho, protože stavíme na každém rohu. Sedíme tu jen my dva a jedna místní. Tu nejprve vysazuje v Episkopi a poté s námi jede na parkoviště pod archeologickým areálem Kourion. Musíme ještě po svých vystoupat několik set metrů ke vstupní bráně. Jako první si jdeme omrknout mozaiky v bývalých římských lázních. Poté se přesouváme pod žhnoucím sluncem do hlavní části, kde stávala byzantská bazilika, kterou však obrátili v trosky Arabové. Od zbytků se otevírá úžasný výhled na skalnaté pobřeží. Před námi je ještě prohlídka nejvzdálenějších částí areálu, kde opět narážíme na mozaiky, tentokrát výjevů ze života gladiátorů.
Čas tu pěkně tekl, takže z dalších plánů vypouštíme hrad Kolossi a jedeme rovnou do Limassolu. V momentě, co se chceme ještě projít k moři, tak nějak proflákat čas, všiml jsem si, že právě dorazil autobus směřující do Larnaky. Neváháme.
Dnešek jsme se rozhodli pojmout více odpočinkově. Ale jak se později ukázalo, byl to neplánovaně a trochu překvapivě jeden z těch náročnějších dní.
Údajně by měly autobusy jezdit také z promenády, ale jeden z autobusáků mi řekl, že tomu tak není. Musíme do severního autobusového nádraží. Není to daleko. Samotný spoj přijel také hned, takže žádné časové prodlevy. Opět zastavujeme často, kromě toho i na letišti. Původně jsme měli v úmyslu se tady stavit ohledně zapůjčení auta od jedné z renomovaných světových společností, ale nakonec jsme se rozhodli, že využijeme služeb půjčovny naproti našemu hotelu.
Dorážíme do malého městečka Kiti. Zase jsme byli jediní pasažéři. Kostel Panagia Angeloktisti jsem zahlédl už z autobusu, takže znám směr. Nejznámější částí je malá kaple s vyobrazením Panny Marie s Ježíškem a archanděly kolem.
Po prohlídce si sedáme na lavičku k prodejně suvenýrů před kostelem. Svítí sluníčko, ale fouká celkem chladný vítr. Na tričko to dnes není. Jak tak sedíme, dorazil sem mladý páreček ve svatebních šatech a s fotografy. Záhy začala série focení do pamětního alba. Kromě nich sem ještě dorazila velice přítulná rezavá kočka, která nedá a nedá pokoj. Hlasitě vrní a chce se mazlit.
Jakmile se přiblížil čas odjezdu, vydáváme se pomalu k místu, kde nás řidič vyhodil. Není tu poblíž žádná zastávka, tak si stoupáme k místnímu obchodu s oblečením, kde je dost místa ke stopování. Mávám. Autobus zastavuje. Sedí tu jedna mladá blondýnečka a nyní i my. Až do Larnaky nikdo nepřistoupil. My se necháváme vyhodit na ulici Artemidos, odkud jdeme pěšky k místnímu kostelu. Následně nás čekají tři kilometry chůze ke starému akvaduktu Kamares. Cesta trvá asi hodinu a půl, protože se stavujeme v obchodech s různým zbožím, ať už se sladkostmi, potravinami nebo dárkovými předměty.
U akvaduktu chvilku rozjímáme na lavičce a pak se odebíráme na zastávku. Chceme se do centra vrátit autobusem. Čekáme, čekáme… Čas utíká… Už jsme tu skoro tři čtvrtě hodiny a stále nic, přestože tu jsou čísla nejméně šesti linek. Nakonec nám došla trpělivost a vydáváme se pěšky. Cesta je dlouhá a zvláště máma se sotva vleče. Jakmile dorazíme na další zastávku, pokoušíme se ještě v naději počkat, zda něco přeci jen pojede. Spíše jen čas odpočinout si a jít dál. Nechápu. Čím více se blížíme městu, linek na tabuli zastávek přibývá, ale přesto nic nejede. Říkáme si, že to tu asi na Silvestra mají stejně omezené, jako o svátcích.
Po čtyřech kilometrech chůze jsme v hotelu. Máma jde odpočívat na pokoj, já se jdu ještě podívat do města, především k velkému vánočnímu stromku na náměstí Ermou.
Poté jdu do půjčovny vyjednat auto. Dostaneme Mitsibishi Colt s automatem. Majitel mi jde ještě v závěru vysvětlit ovládání a udělat zkušební jízdu městem.
Silvestrovská noc proběhla klidně. My jsme tedy šli spát asi v deset, ale probudily nás petardy. Vyběhli jsme na pavlač hotelu, odkud jsme mohli pozorovat ohňostroj. Velmi rychle vše utichlo a byl klid. Ani v ulicích se neozýval žádný další rachot.
Ráno se balíme na dvoudenní výlet na západ ostrova. Ještě včera jsem zabukoval přes Internet hotel v Polisu. Nyní vše ukládáme do auta a můžeme vyrazit. Je obrovskou výhodou, že je dnes svátek. Ulice jsou vymetené, jak po evakuaci. Nikde ani živáčka, jen občas, opravdu občas někde projede auto. Aspoň si snadněji oživím řízení vlevo, které mám důkladně nacvičené z Afriky, a dostanu do ruky automat.
Nastavuji na tabletu navigaci a vyrážíme. Nejprve na pumpu natankovat. Na první nikdo není, fungují tu jen automatické stojany, se kterými neumím zacházet. Naštěstí je naproti „živá“ obsluha, tak přejíždíme tam. Tankujeme plnou.
První zastávku představuje Petra Tou Romiou, skála k níž se váže zrození Bohyně Afrodity. Dostáváme se sem po prázdné dálnici. Nevelký úsek jedeme po staré pobřežní silnici se super výhledy.
Po zážitku s mořem pokračujeme přímo do Pafosu. Jsme navedeni přímo na parkoviště u archeologického areálu Kato Pafos. Jdeme na bránu, ale je zavřeno.
Odebíráme se tedy prověřit ještě nedalekou pevnost na konci přístavu, ale výsledek je stejný. Zkouším se různě ptát, ale nikdo mi není schopen říci, zda dnes otevřou. Je jasné, že se to nestane. Prostě ve svátek mají všechny památky uzavřené, přestože jsem tuto informaci nikde nenašel.
Poslední záchranu vidím ještě v kostele Agia Kyriaki, který byl postaven na rozvalinách byzantské baziliky, jejíž zbytky jsou kolem patrné. Místo je nedaleko a dostáváme se k němu pěšky. Máme štěstí, je zde otevřeno a dokonce začíná mše. Tak jsme sem aspoň nejeli zbytečně. Asi pět kilometrů severně zkoušíme ještě Královské hrobky, ale i odtud odcházíme s nepořízenou. Odjíždíme tedy do Agios Georgios. Kousek za městečkem končí asfalt a nyní jedeme jen po šotolině až k parkovišti. Před námi je soutěska Avakas, ke které musíme dojít pěšky. Postupně se údolí svírá až do uzounké skalní strže. Úchvatný přírodní zážitek. Dostáváme se do těsného místa, které je zaplavené protékající říčkou. Jdu ještě kus sám na průzkum a pak se vracím. Začalo pršet.
Než jsme se však dostali k autu, déšť ustal. Zamračeno však zůstalo. Mám trochu obavy, abychom vyjeli rozmoklý svah hned za brodem. Úplně v pohodě.
Nyní nás čeká už jen přesun do Polisu. Cestou nás doprovází střídající se vlny přeháněk. Aspoň se nám umyje auto od bláta. Na místě trochu hledáme hotel, ale nakonec se daří. Necháváme vůz na benzínce naproti a sám jdu vyřídit formality. Poté přeparkovávám na prostranství za hotelem. Máme auto přímo pod okny pod velkým citrusovníkem.
Jelikož se stmívá, jdeme ještě v rychlosti na prohlídku města. Je úplně bez lidí…
Zvláštní, jaká je tady na západě hrozná zima. Navíc v noci silně pršelo. Ráno to není jiné a k tomu fouká silný vítr. Nepřestávám doufat, že se to zlepší. Máme k tomu jasné důvody. Budeme několik hodin chodit po stezkách na poloostrově Akamas a k tomu potřebujeme, aby nepršelo. Možnost případného úkrytu nepadá v úvahu.
Mé touhy byly naplněny. Obloha se hodně protrhala tak, že na ní zbylo pár mraků. Jen aby to vydrželo.
Odevzdávám klíče recepčnímu, který zrovna něco kutí u bazénu a odcházíme k autu. K bráně do NP Akamas je to jen kousek. Necháváme auto na parkovišti a vyrážíme na Afroditin trek. U brány je podrobná mapa, kterou si ofocuji a jakmile vkráčíme na stezku, všímám si, jak je perfektně značená. Vůbec to tu mají všude parádně značené včetně informačních tabulek. Chodit a poznávat je tak příjemnou záležitostí.
Afroditina stezka začíná i končí u Afroditiny tůně. Od ní se stáčíme doporučeným směrem do vnitrozemí s tím, že zpět přijdeme kolem pobřeží. Jak stoupáme do vršku, otevírají se výhledy na mořský záliv Chrysochou a posléze i údolí zařezávající se do horských masívů. Po chvíli jednoduchého výstupu se dostáváme na náhorní plošinu porostlou nízkými dřevinami a rostlinami.
Půda je rozmoklá a jílovitá, takže máme během chvíle obalené boty, s čímž se trápíme v podstatě celou túru. Počasí zatím drží, je příjemně a polojasno.
Následně nás čeká celkem dlouhý výstup po kamenech, který dělá mámě potíže, takže musíme dělat často přestávky. Drží se však statečně. Za hřebenem je další plošina, po které sestupujeme k lesu, kde stojí zřícenina. Od ní už je postup celkem pohodový. Ještě mírné stoupání a poté traverzem, klikatě dolů. V tomto místě je nádherný výhled na celý poloostrov, respektive výběžek Arnaoutis.
Zhruba po třech hodinách a půl stojíme opět u auta. Začíná akorát pršet. To to vyšlo!
Jsme rozhodnuti se vrátit do Pafosu a zkusit ještě jednou Královské hrobky. Dle předpokladu je otevřeno. Procházíme starobylý areál s vytesanými podzemními prostory. Zvláště působivá je hrobka se sloupy uprostřed areálu.
Po prohlídce se vracíme do Larnaky a rušíme původní plán návštěvy kláštera Kykkos v pohoří Troodos, protože ten nemáme šanci časově zvládnout. Uvažovali jsme ještě o náhradním řešení v podobě kláštera Stavrovouni, ale tam zase nesmějí ženy a navíc také není úplně na cestě. Takže jsme i tento cíl zavrhli.
K hotelu přijíždíme akorát se setměním. V půjčovně se ještě svítí, tak jdu vrátit auto. Na ulici nebylo místo, parkuji tedy ve dvoře hotelu. Podařilo se mi majitele přimět k tomu, aby nám částečně proplatil polovinu nádrže, která ještě zbyla.
V recepci domlouvám taxi odvoz na letiště na 1:45 ráno.
V mezipřistání nás na naší cestě ještě čeká prohlídka srbského Bělehradu.
Přestože vstáváme hrozně brzy, není to na nás znát. Dobalujeme zbytek věcí a zaboucháváme za sebou dveře naší kyperské základny.
V recepci odevzdáváme klíče a čekáme asi minutu, než se ve dveřích objeví taxikář.
Na letiště je to opravdu kousek, vždyť jsme sem došli v podstatě pěšky, když jsme si dělali procházku kolem solného jezera k mešitě Hala Sultan Tekke.
Ihned si jdeme odbavit zavazadla a poté procházíme přes pasovou kontrolu k naší odletové bráně. Letíme na čas.
Přistáváme v Bělehradu ve tři čtvrtě na šest. Je tu -2°C, což je oproti Larnace, kde bylo vlastně pořád kolem +20°C, diametrální rozdíl. Jdu na informační přepážku zjistit, jak se dostat do centra. Vlevo před halou je umístěna zastávka autobusů A1. Jezdí v podstatě každých dvacet minut. Je stále tma, tak si vybíráme spoj v 7:20, kdy už bude relativně světlo.
Letiště, jak vidíme cestou, je poměrně daleko od centra města. Trvá zhruba půl hodiny, než dorážíme k hlavnímu autobusovému nádraží, kde vystupujeme. Prvně, než se vydáme do města na obhlídku, chci zjistit, odkud to pojede zpět na letiště, abychom tu nemuseli odpoledne bláznit.
Zastávka se nachází na kraji nástupního ostrůvku přímo před vchodem do vlakového nádraží. Je to vlastně za rohem od místa, kam jsme sem přijeli.
Kráčíme po namrzlém chodníku ulicí Karadordeva k mostu Brankov. Z jeho konce je nejlepší výhled na Stari Grad – historickou část Bělěhradu. Pod bílým příkrovem sněhu má zvláštní kouzlo. Vracíme se zpět a dáváme se ulicí ke katedrále Saborna. Všude kolem jsou šedivé nevzhledné a ošuntělé domy. Moc pěkný dojem na nás Bělehrad zatím neudělal. Už ty nekonečné panelákové čtvrtě, kterými jsme projížděli z letiště, nevěstili nic vkusného.
Od katedrály míříme do parku k pevnosti Kalemegdan. Za jejími hradbami se nalézá vojenské muzeum s vystavenými exponáty tanků a děl. To bylo něco pro mě!
Poté se ocitáme v pěší ulici Knez Mihajlova, kde zapadáme do pizzérie. Tady v příjemném prostředí vysedáváme až do jedenácti. Poté pokračujeme zónou k ulici Terazije, na jejímž začátku stojí známá budova hotelu Moskva. My vzápětí zahýbáme do ulice Alexandra, která nás přivádí k Parlamentu. U něho stojí obrovská budova pošty a za ní krásný kostel sv. Marka. Přes přilehlý park a ulici Beogradskaja míříme k našemu nejvzdálenějšímu cíli – k velkolepému chrámu sv. Sávy, který není stále dokončen.
Zbývající procházka je již nasměřována k autobusu. Cestou se ještě v úžasu zastavujeme u rozbombardované budovy štábu srbské armády, které tu zůstalo jako torzo připomínající nálety NATO v roce 1999.
Po návratu na letiště ještě vyčkáváme odletu, který nabírá zpoždění. Když už jsme konečně ve vzduchu, musíme se po půlhodině vrátit zpět do Bělehradu z důvodu technických problémů na letadle. Na letišti čekáme, dokud není připravený náhradní stroj.
V Praze přistáváme s tříhodinovým zpožděním. Důležité je ale, že jsme v pořádku doletěli.