Světem s báglem - Stránky nezávislého cestování |
Přistávám na letišti v Negombu (Colombu) kolem deváté ráno. Plně na mě dolehlo horko a vysoká vlhkost - prostě prádelní vzduch. Zajímavý je časový posun o 3,5 hodiny k naší zeměpisné šířce.
Po pasové kontrole si vyzvedávám bágl, měním peníze a jdu se podívat po autobusech do Negomba. Zjišťuji, že bych musel přestupovat, tak volím pohodlnější, ale podstatně dražší taxi. Jelikož řidič nezná místo, kde mám předplacený nocleh, nechává si cestu vysvětlit telefonicky.
Dostávám velice útulný pokoj a dle mých pozdějších zkušeností se zdejší místo zařadilo mezi nejlepší ubytování, co jsem na ostrově měl. Dávám sprchu a poté si beru jen malý báglík, foťák a odcházím na toulky městem. Mám totiž na dnešek naplánovanou aklimatizaci a takovou pohodičku.
Po několika stovkách metrů poznávám, jak je tropické klima vyčerpávající. Ploužím se dva kilometry do centra přes hodinu. Stavby kolem a ruch na ulicích je tak typicky asijský, jaký jsem už na svých cestách viděl mnohokrát. Nicméně i tak je procházka příjemná a nalézám místa zajímavá a k poznávání bohatá. Pozoruhodný je kanál protínající město. Postupuji podél až k přístavu lodí různých typů obepínajících přímořskou část města. Zde se také nalézá areál rozlehlého rybího trhu. I přes hrozný zápach se tam jdu podívat, protože je pro našince takovýto zážitek bezpochyby nevšední. Vracím se kolem několika křesťanských staveb pomalu zpět. Je tak šílené vedro, že jsem na trefení. Jsem nucen si sednout do stínu stromu na patník u cesty a nabrat síly.
Po návratu do pokoje se mi nikam už nechce, ale asi po hodině se cítím natolik odpočatý, že se vydávám ještě po okolí mého ubytování a také samozřejmě na pláž. Neodolám a musím se jít svlažit do vln Indického oceánu. Večer ještě zjišťuji možnosti přesunu do Anuradhapury. Jelikož mám před sebou dlouhou cestu, jsem rozhodnut si přivstat a odjet prvním ranním autobusem.
Vstávám ještě za hluboké tmy a vůbec se mi nechce. Čas čekání na objednaného tuktuka vyplňuji popíjením vynikajícího čaje. Jakmile povoz dorazil uháníme ospalým městem na poněkud vzdálené autobusové nádraží. V momentě, co se usazuji na sedadle autobusu, začíná svítat. Odbíjí šest hodin.
Cesta do Anuradhapury není přímá, musím přestupovat v Kurunegale. Hledání příslušného spoje na velerušném až chaotickém autobusáku je okořeněno dobrodružnými momenty při běhání mezi starými vehikly, které v obrovském houfu a nevyčerpatelném tempu neustále odjíždějí a přijíždějí.
Cesta do Anuradhapury i s přesedáním mi ukrojila půlden. Ani jsem si nestačil hodit na záda bágl a už se mi nabízí tuktukář, že mi pomůže najít ubytování, čehož využívám. Hned na prvním místě se mi zalíbilo, tak zůstávám. Klidné a přátelské místo mezi novým a starým městem. Jelikož byly vládou zrušeny multivstupenky do vybraných hlavních památek historického trojúhelníku, jsem nucen zaplatit plnou cenu všude, což mi poněkud neplánovaně navýšilo rozpočet. Nicméně jsem zjistil, že se mi určitě vyplatí vzít si do obrovského areálu zdejšího starého města řidiče a vše objet s ním. Tak jsem také učinil. Ovšem než vyrazíme, nemohu odmítnout pozvání na čaj.
První zastávku děláme na posvátném meditačním místě mnichů - Vissagiriya. Vlastně jde o skálu a několik zbytků dávných staveb. Z vrcholu se nabízí výhled do kraje, který je tady zcela rovinatý.
Následující místo Usurumuniya Vihara představuje komplex chrámů se zdobenou svatyní a se sochou ležícího Buddhy. Pohybuje se tu poměrně hodně návštěvníků, tak po chvíli pokračujeme k sousedním zahradám, kdysi sloužícím jako relaxační promenáda královské rodiny. Poté již míříme do hlavního historického areálu počínaje bílou stupou Mirisavatiya Dagoba a pokračuje obrovskou stupou Ravanvelisaya Dagoba, za níž mě tuktukář dočasně vysazuje. Navštěvuji vlastní stupu a pak pokračuji širokým chodníkem k paláci Brazen obklopeného množstvím sloupů, až se dostávám k posvátnému stromu Sri Maha Bodi. Zrovna tu káže nějaký mnich davu lidí, kteří sedí na zemi kolem něho. Velmi působivé. Vracím se zpět k mému řidiči a pokračujeme dále na sever kolem trosek mnišského domu Gedige a královského paláce k dvěma nádržím Kuttam Pokuna. Jelikož se už stmívá, rozhodujeme se k návratu. Poslední zastávku okružní jízdy děláme u cihlové stupy Jetavanarama Dagoba, která je právě krásně nasvícena.
Do guesthouse se vracím už za hluboké tmy. Ještě se s tuktukářem domlouvám na ranní odvoz na autobusové nádraží.
V noci mi bylo hrozné horko, takže jsem toho moc nenaspal. Se svítáním se jdu osvěžit do sprchy, balím a vyčkávám domluvený odvoz. Tuktuk přijel trochu se zpožděním, tak nemeškám a hned nasedám. Řidič tříkolky se mi ještě nabízí, že mě do Polonaruwy zaveze, ale to odmítám. Autobus je mnohem levnější.
Během jízdy sleduji krajinu. Cesta ubíhá pomalu, protože na téměř celém úseku se rekonstruuje silnice. Častá jsou místa, kde jedeme po šotolině. Oblast kolem je vyprahlá. Tatam je jasně zelená barva listů z Anuradhapury. Zdejší prostředí mi hodně připomíná suchou africkou buš.
Jak už se zde stalo běžným jevem, opět mě při vystupování z autobusu odchytl chlapík, tentokrát nabízející ubytování. Sedám si tedy za něj na motorku a jedu se podívat, co nabízí. Místo i cena jsou fajn, tak zůstávám. Jelikož jede majitel zpět do města, beru si rychle báglík, foťák a opět nasedám na motorku. V nejbližším obchůdku si kupuji pití a podél silně zapáchajícího kanálu kráčím na hráz jezera Topa Wewa. Chvilku zde sedím a koukám na rozlehlou vodní hladinu. Prudký vítr mě však žene dále. Vstupuji do budovy muzea, kde prodávají vstupenky do starého města. Jsem opět ohromen vysokou cenou, ale nic naplat, jsem tu, abych památky viděl.
Vracím se na hlavní silnici a jdu asi kilometr ke vstupní bráně, kde se prokazuji vstupenkou. Poté se vydávám k hlavní atrakci areálu – Quadrangle, jež představuje prostor s několika zachovalými budovami. Po důkladné prohlídce se ploužím vedrem dále na sever. Postupně navštěvuji stupy Menik Vihara a Rankot Vihara. Zvláště druhá jmenovaná je impozantní. Odtud mířím na konec areálu, kde nacházím několik soch Buddhy vytesaných ve skále. Místo nazvané jako Gal Vihara je proslulé především 17m dlouhou sochou spícího Buddhy.
K cestě zpět se mi nabízí dvě možnosti; buď projdu zdejší branou a vrátím se do Polonaruwy po silnici nebo opět využiji cestou starobylým městem. Když už jsem dal za vstupné takové peníze, vracím se zpět po památkách. Všiml jsem si, že mi málem unikla stupa Kiri Vihara a zbytky staveb Lankatilaka. Sbírám tedy poslední síly a jdu si místa prohlédnout. Poté směřuji k vstupní bráně a vracím se po rušné silnici zpět do nové Polonaruwy. K večeru sedím před domem, avšak mračna komárů a mušek mě zahánějí dovnitř.
Během doby, co čekám na odvoz na vzdálené centrální autobusové nádraží v Kaduruwele přemýšlím, kam se přesunu. Stále nemám jasno, zda jet do Kandy a odtud navštívit Dambulu a Sigiriyu nebo zůstat v Dambule a do Kandy jet pak. Nakonec dávám na radu majitele i tuktukáře, abych zůstal v Dambule a ušetřil tak nejen peníze za dopravu, ale především čas.
Vystupuji na hlavní ulici v centru. Beru si tuktuka do ubytování, které mi doporučil majitel guesthouse v Polonaruwě. Dům se nachází v lese nedaleko dambulského chrámu, jenže zde mají plno, tak musím jinam. Nechávám to plně v režii řidiče. Zaváží mě na druhý konec města, kde se mi v jednom guesthouse podařilo najít volný pokoj. Nechávám si zde věci a jedu hned zpět do centra na autobus do Sigiriye. Zastávka je hned přes ulici. Čekaje na autobus si zatím v obchodě doplňuji zásoby pití.
Stará mašina přijela za několik minut. Klasický zdejší příměstský spoj narvaný k prasknutí. Skoro celou cestu stojím v pokroucené pozici, než jsem si mohl konečně na pár minut před cílem sednout a uvolnit svaly.
Vystupuji nedaleko Lví skály. K hlavní bráně musím absolvovat ještě něco přes kilometr. Kupuji si předražený lístek a vstupuji přes vodní příkop do areálu starověkého osídlení. Je docela hic, a když vidím před sebou tu ohromnou skálu, nevěřím, že na to monstrum mohu vylézt. Po několika prvních schodech mám jazyk na vestě a lapám po dechu. Říkám si, že bych měl aspoň vidět nástěnné malby, které toto místo tak proslavily. Bojuji s únavou, ale nakonec se k nim úspěšně dostávám. Paráda! Odtud už nevede tak příkrá cesta, takže pokračuji dále až na plošinu ke lvím tlapám. Poslední úsek představuje kovové schodiště, které mě vede až na samý vrchol. Tak jsem to dokázal! Od základů dávných staveb se otevírá nádherný výhled do krajiny.
Vracím se zpět stejnou cestou pod skálu a následně nalevo jinou branou ven. Na hlavní silnici pak čekám s několika turisty na zastávce. Po chvíli odjíždíme do Dambuly, kde si beru společně s Japonkou Eniko tuktuk do Skalního a Zlatého chrámu. Kupujeme si lístky a vystupujeme ke Skalnímu chrámu, který nabízí v několika jeskyních fantastický zážitek. Stěny a stropy jsou krásně zdobené a prostor vyplňují sochy Budhy. Japonka pochvíli pospíchá pryč, protože bydlí v Sigiriyi a musí se tam ještě před večerem přesunout. Já si stále vychutnávám jeskynní chrám. Poté se také obracím k návratu. Na zpáteční cestě si nenechám ujít představení s kobrami, jak se vlní při zvucích píšťaly jejich krotitele.
Jelikož platí zakoupená vstupenka i do Zlatého chrámu, což je vlastně muzeum buddhismu, jdu se podívat. Poté opouštím chrámový komplex a kráčím na ulici s úmyslem odchytit taxikáře. Jaké je mé překvapení, když se tu opět setkávám s Eniko. Doprovázím jí k autobusu do Sigiriyi a ve dveřích se s ní definitivně loučím. Já poté odjíždím do svého guesthouse. V pokoji je tak o deset stupňů víc než venku. Hotová trouba. To jsem zvědav, jak v tom budu spát...
Obavy se naplnily! Strašná noc, během níž jsem se usmažil ve vlastním potu. Za noc jsem se třikrát sprchoval studenou vodou, abych se trochu ochladil. Ó, jak jsem litoval, že jsem si nevzal pokoj s klimatizací.
S náznakem rozbřesku vstávám a čekám na úplné rozednění na svěžím ranním vzduchu před chatou. Jakmile se tu objevil majitel, platím mu za nocleh a odcházím na silnici stopnout autobus do Kandy, kterých tudy projíždí poměrně dost. Také tu nečekám ani pět minut a je tu. Dávám si bágl do zavazadelníku, jehož prostor už téměř vyplňují pytle s čímsi. Poté se vmačkávám do busu mezi hordu školáků. Naštěstí v Dambule vystupují, tak se uvolnilo hodně místa.
Vystupuji na rušném kandyjském autobusovém nádraží a vydávám se hned směrem k vytipovanému hostelu. Dojel mě tuktukář, že mě tam hodí. Srazil jsem cenu na přijatelné minimum, tak se vezu. Na místě se ubytovávám v prostorném světlém pokoji s balkónem. Místo, kde jsem parádně spal, místo, kde se mi moc líbilo.
Před polednem se vydávám pěšky do dva kilometry vzdáleného centra. Silnice je plná aut a provoz tak hektický, že musím dávat bedlivý pozor, aby mě něco nesrazilo.
Přicházím k hodinové věži. Kroutím hlavou nad nepředstavitelným shonem. Ulice jsou plné vozidel a lidí. Všeobecný pohyb je tak chaotický, že si připadám, jak stržený povodní. Po chvíli se dostávám k jezeru a vcházím do areálu Chrámu zubu, kde je uchovávána relikvie, údajně představující Buddhův zub. Poblíž oplocení stojí kostel sv. Pavla, který přímo vybízí k návštěvě. Kráčím zpět k jezeru a všímám si kopců naproti. Napadlo mě, že odtud musí být krásný výhled na jezero, Chrám zubu a vůbec na celé město. Rozhodnut najít cestu na vyvýšenou ulici, obcházím jezero. Dávám se schodištěm na chodník vedoucí vzhůru. Ani se mi nechce uvěřit, že jsem to tak snadno našel. Dostávám se na super vyhlídku, odkud je město jako na dlani. Všiml jsem si, že nalevo na kopci stojí ohromná bílá socha Buddhy. Tak tam se také chci podívat. Vracím se městem a opět poměrně snadno nalézám cestu. Od sochy je opět super výhled. Seznamuji se tu s místním mnichem, který mě zve na čaj a uvazuje mi na ochranu na zápěstí provázek, přičemž odříkává nějakou motlitbu. Zajímavý zážitek. Poté se loučím a odcházím, jenže ne na dlouho. Musím se totiž vrátit, protože jsem zapomněl u zábradlí vyhlídky klobouček – nezbytnou věc na ochranu před zdejším sluncem.
Na zpáteční cestě do guesthouse navštěvuji supermarket pro doplnění zásob, především pití. V recepci sbírám ještě informace o Pinnewale – sloním sirotčinci, který chci zítra navštívit.
Vycházím na hlavní silnici, kde si beru tuktuk na autobusové nádraží. Nastupuji do spoje do Kegalle, protože Pinnewala je na cestě právě tímto směrem. Původně jsem myslel, že v Kegalle přestoupím na autobus směr Rambukana a vystoupím přímo v Pinnewale, ale prodavač jízdenek mi doporučil vystoupit na křižovatce – odbočce, odkud pojedu dále jiným autobusem. Činím tak a po vystoupení si beru tuktuk, kterým jedu k soukromému sirotčinci, kde mají však jen čtyři slony, na kterých pořádají krátké vyjížďky. Koukám, že je cena stejná jako ve státním velkém sirotčinci, který však čítá přes 60 těchto zvířat a navíc zde protéká úžasná řeka, kam se sloni vodí koupat. Prostě jsem se rozhodl pokračovat do Pinnewala elephant orphanage. Přijíždím sem právě včas. V deset totiž začíná zmíněné koupání v řece. Kupuji si vstupenku a odebírám se na mírný kopec, odkud shlížím dolů na stráň, kde se zrovna stádo nachází. Stihnu tak akorát několik fotek, abych se společně se stádem slonů a turistů přesunul k řece. Sloni si to valí přes hlavní silnici a následně městem, takže pochodující zvířata mezi obchody s vystaveným zbožím na ulici přinášejí nevšední zážitek.
U řeky zaujímají návštěvníci všechny možné terasy a místa, odkud se nabízí pohled na cachtající se slony. Příroda kolem je nádherná a zážitek nepopsatelný. Sice to je zcela něco jiného, než pozorovat slony v divočině, ale i tak jsem si to náramně užil. Pochvíli pozoruji, že se naháněči chystají některé slony hnát zpět, tak se rychle vracím do ulice se stánky, abych tu pořídil pár snímků, což se mi vzápětí daří. Poté se odebírám na autobus, který mě veze na hlavní silnici, kde opět přestupuji, tentokrát směr Kandy. Během jízdy koukám do mapy, neboť mám na odpoledne plán navštívit botanickou zahradu v Peradeniya. Zjišťuji, že je na cestě; vlastně autobus jede přímo kolem vstupní brány, kde je i autobusová zastávka. Vystupuji, avšak ještě do zahrady nesměřuji. Nejprve se chci totiž podívat na most přes řeku Mahaweli, z něhož se nabízí super výhledy na vodní tok a jeho porostlé břehy. Teprve poté konečně navštěvuji botanickou zahradu. Areál je poměrně rozsáhlý, takže zabere dost času, než projdu všechna zajímavá zákoutí. Zahrada je parádně upravena a vyskytují se tu nejrůznější druhy květin a stromů. Protože je zrovna období sucha, moc květů tu nenalézám, nicméně aspoň některé zástupce jsem měl možnost spatřit. Bezmezně se však lze obdivovat stromům, kterých tu roste přehršel druhů. Od pokřivených fíkusů, přes palmy a bambusové háje až po obrovské stromy Kauri.
Po čtvrté jsem už dost unaven dlouhým chozením, tak se odebírám zpět do Kandy.
Minibusem se přesouvám do hornaté oblasti Srí Lanky. Nuwara Eliya představuje nejvýše položené město ostrova nad nímž se tyčí nejvyšší hora Pidurutagala. Husté porosty nahrazují rozsáhlé čajové plantáže táhnoucí se po svazích hor.
Z autobusového nádraží se jedu tuktukem podívat po ubytování. Místo, kam mě odvezl se mi nezamlouvá, tak se jdu už pěšky podívat po něčem jiném. Jižní část města překypuje nabídkou. Procházím zde další tři guesthousy, než ve čtvrtém konečně zakotvuji. Od majitele se dozvídám, že tady v horách svítí sluníčko tak dva dny v týdnu a jeden z nich je právě dnes. No to není moc dobrá zpráva, když mám v plánu vydat se v následujících dnech na túru do NP Horton plains. Dnes se však chci pouze podívat po okolí a vylézt na horu Single tree hill. Jenže ouha! Cesta a posléze stezka zmizela mezi čajovými keříky a já uvízl na svahu. Shora na mě volá nějaká Japonka, že také neví kudy dál. Nemám chuť se tady prodírat křovím, tak se vracím. Jdu si raději prohlédnout centrum města, kterému se věnuji důkladně. Pohybuje se tu poměrně hodně turistů.
Večer, jak sedím na pokoji, najednou cítím silný zápach kouře. Jdu se podívat, co se děje, zda nehoří, nebo tak něco. Majitel mi vysvětluje, že jsou katolíci a každý večer zapalují kadidlo. Navíc jsem si všiml u vchodu malého oltářku se soškou Panny Marie. Vůbec, co jsem tu obcházel místa, kde bych se ubytoval, všichni měli v domech podobné relikvie nasvědčující o většinové příslušnosti obyvatel zdejší čtvrti ke křesťanské komunitě. Na druhou stranu, kousek dál na křižovatce, stojí buddhistická stupa a ve městě spolu sousedí kostel s mešitou. Náboženská rozmanitost se zde nezapře a tolerance rovněž ne. A tak by to mělo být všude na světě...
Po chladné noci se chystám na výlet k vodopádům do údolí v okolí Rambody. Naštěstí znám trasu a místa, kde vystoupit, jinak by mi snad ani nezastavili, kdybych se nepřipomněl. Vystupuji za tunelem, kterým však nemusím procházet, neboť vede kolem něho původní cesta. Scházím po klikaté prudké silnici k vodopádům. Ke konci však musím projít areálem hotelu a jeho restaurací, abych se dostal na pěšinu vedoucí k vodopádu. Pohled na padající vodu je fajn, jen kdyby to nebylo přímo proti slunci.
Vylézám zpět na hlavní silnici a jdu se po ní projít ven z vesnice. V zápětí se přede mnou rozestoupila vegetace a otevřel se nádherný výhled na údolí s vodní nádrží Kothmale. Krása nesmírná!
Náhle jsem si všiml, že se slunce schovalo za mraky, což zcela změnilo světelné podmínky. Jsem rozhodnut se vrátit k vodopádu. To je jiný pohled, než koukat proti slunci! Přestože se tu pohybuje několik návštěvníků, daří se mi pořídit nové, kvalitnější snímky. Stihnul jsem to jen tak tak. Mraky se rozestoupily a opět vykouklo slunce.
Nyní se vracím do Rambody na zastávku a po chvíli odjíždím stopnutým autobusem kousek zpět k Nuwara Eliya, konkrétně do centra výroby cejlonského čaje, k továrně Mackwoods Labookellie. Fabrika je umístěna do nádherného kraje. Údolí a strmé kopce pokrývají pečlivě udržované čajové plantáže. Doslova zahrádka. Domlouvám si zde organizovanou exkurzi do továrny. Ještě se dvěma turisty procházíme jednotlivé provozy a posléze sedám do místní čajovny a popíjím lahodný nápoj. Poté, v přilehlé prodejně, zakupuji několik balíčků domů.
Po svých se následně vydávám silnicí vinoucí se mezi plantážemi. Nemohu odolat a vstupuji na pěšinku mezi keříky.
Vracím se do Nuwara Eliya ze zastávky opodál. Nastupuji do minibusu v momentě, co začalo vydatně pršet. Přestože počasí nepřeje, ještě přestupuji do jiného stroje a odjíždím k nedaleké továrně Pedro Estate. Na místě se schovávám pod střechu autobusové zastávky a poté, co přestalo pršet, navštěvuji továrnu a zakupuji další balíčky čaje domů. Po prohlídce se opět toulám po plantážích. Dostávám se do místa, odkud je krásný výhled na údolí a vodní nádrž Bomburuella. V tomto místě pak zastavuji autobus, kterým se vracím do Nuwara Eliya.
Následující den jsem měl v plánu navštívit NP Horton plains, ale upustil jsem od toho z několika důvodů. Především nepřeje počasí, je zataženo a mrholí. Navíc jsem zjistil, že je tam dosti komplikovaná doprava a navíc bych nemusel v horách vůbec nic vidět, neboť se tam od deseti hodin zvedá mlha. A to nepočítám vysoké vstupné do parku. Rozhodl jsem se tedy pro náhradní plán – výlet do Elly – další zajímavé hornaté oblasti s čajovými plantážemi.
Cesta začíná u jezera Gregory, vede četnými údolími, překonáváme horské hřebeny, kroutíme se v serpentýnách a jízda trvá celou věčnost, než jsme konečně na místě. Vzhledem k velkým vzdálenostem místních atrakcí a horskému terénu, si najímám tuktuk. Nejprve jedeme zoufale špatnou silničkou k továrně Uva Halpewatte, která je položena poměrně vysoko na svahu. Překvapilo mě, jak málo plantáží se kolem vyskytuje. Zcela jiný ráz krajiny než v Labookellie.
Po návratu do Elly pokračujeme ještě na jih k vodopádu Rawana. Na místě jsem docela zklamán, protože je z něho koupaliště pro místní. Navíc těch lidí kolem. Komercializace místní atrakce je evidentní, což dokládají i prodejní stánky v okolí. Moc se tu tedy nezdržuji a vracím se do Elly, kde si ještě dělám procházku po okolí. V půl třetí odjíždím do Nuwara Eliya. K večeři si dávám extra velkou porci smažené rýže s kuřetem a zeleninou.
Na pokoji zjišťuji, že mi povážlivě dochází baterka u foťáku. Má redukce nepasuje do místních zásuvek, takže musím bezpodmínečně někde sehnat jinou.
Večer hrála poblíž nějaká kapela, koncert byl do pokoje dobře slyšet. Jakmile vše utichlo, začalo pršet a prší vlastně až do rána. Za jemného mrholení odcházím na autobus do Tissamaharamy. Dozvídám se však, že tam přímo nic nejede, musím přestoupit ve Wiravilla. Nastupuji tedy do autobusu směr Galle, dávám si bágl na motor k řidiči a sedám si vedle dvou turistů.
V osm hodin vyjíždíme. Cesta kopíruje až do Elly stejnou trasu, kterou jsem včera absolvoval v rámci výletu. Od vodopádu Rawana je pro mě už krajina zcela nepoznaná. Ještě dlouho jedeme horami po serpentýnách, než je konečně necháváme za sebou a sjíždíme do rovin. Dávno přestalo pršet, obloha se roztrhala a vrátilo se opět typické prádelní vedro.
Ve Wirawilla si beru tuktuk do šest kilometrů vzdálené Tissamaharamy, kde se ubytovávám. Vlastně je to už spíše v obci Deberawewa. Jakmile majitel zjistil, že jsem tu hlavně kvůli návštěvě NP Yala, ihned začal organizovat safari. Nechal jsem to zcela na něm a vydal se na prohlídku města a okolí. Jdu pěšky do dva kilometry vzdálené Tissamaharamy. Cestou míjím starobylou stupu a skrz malé centrum města procházím k významnější buddhistické stavbě – Tissa Dagoba. Po prohlídce mířím k jezeru, kde nasedám do autobusu do Kataragamy. Během jízdy pozoruji polorozpadlá stavení a chýše roztroušené podél silnice. Asi nejchudší oblast, co jsem měl možnost zatím vidět.
Na místě hned směřuji k chrámovému komplexu. Jelikož je neděle, ulice jsou liduprázdné. Avšak, dovedu si představit, jak to tu asi žije ve všední den. Centrum města je jedno velké tržiště. Stánek nalepený na stánku. Všude se povaluje množství odpadků a je tu dost nepořádek. Překvapila mě písčitá půda. Přecházím most přes řeku Menik Ganga, kde se místní koupou a perou prádlo, podobně jako v indické posvátné Ganze. Už z dálky slyším nějaké zvláštní zvuky. Když se dostávám k shromáždění velkého počtu lidí, dozvídám se, že zde zrovna probíhá buddhistický festival tanců a her. Střídají se tady vystoupení školních souborů. Nikam dál už nejdu, užívám si místní kulturní akci. Poté se vracím zpět do Tissamaharamy. Cestou si kupuji v krámku se smíšeným zbožím redukci do zásuvky, takže si mohu konečně dobít baterku ve foťáku a mít tak připraven aparát na zítřejší safari. Majitel guesthouse mi potvrzuje, že je vše zařízeno, džíp mě tu vyzvedne v pět ráno.
Ještě za hluboké tmy nasedám ke dvěma turistům z Izraele a poté směřujeme k bráně parku. Tady probíhá nezbytná registrace a také se k nám přidává průvodce. Celý den projíždíme po prašných cestách nádhernou přírodou. Poštěstilo se spatřit leopardy, jejichž populace je zde nejvyšší na světě, dále slony, buvoli, leguány, krokodýli, šakali, daňky, pávy a další druhy ptáků.
Po sedmihodinovém ježdění se vracím do guesthouse a ještě se vydávám do města a také k úchvatnému jezeru Tissa wewa.
Dnes nikam nechvátám, mám v plánu pouze přejezd do Mirissy. Z autobusové zastávky před mým ubytováním odjíždím do Matary na jižním pobřeží Srí Lanky. Po dlouhé době opět vidím moře. Chvilku sedím na nábřeží u ostrůvku s chrámem Perey Duwa a poté odcházím na autobus do nedaleké Mirissy.
Na pokyn prodavače jízdenek, vystupuji. Nemám žádnou mapu zdejšího místa, ale vím, že se hlavní část vesnice rozkládá jižně od silnice, blízko moře. Odbočuji do uličky směřující na pláž. Kolem je spousta možností ubytování. Zastavuji se až na zavolání majitele jednoho z nich. Líbí se mi tu, tak zůstávám. Mám krásný výhled na udržovanou zahradu.
Odebírám se na průzkum okolí, zjistit, kde je pláž a tak nějak zmapovat terén. Moře se nachází fakt blízko, asi tři minuty chůze. Kráčím po jemném písku a nechávám si vlnami olizovat nohy. Rozhlížím se kolem. Opravdu nádherné místo! Vracím se do chatky, převlékám se do plavek a vracím se zpět. Celý zbytek dne skotačím v moři nebo chodím po pláži.
Ráno se jdu podívat k místní stupě, jejíž bílá stavba se vyjímá na mírném kopci. Výhled na záliv je odtud fantastický.
Poté nastupuji na hlavní silnici do autobusu a odjíždím na výlet do Galle – starého holandského opevněného města. Už z dálky vidím maják na jižním výběžku poloostrova. Prohlídku začínám na Church street, kde se nachází holandský a anglikánský kostel. V samém konci stojí také dvě mešity, z nichž ta poslední evidentně nepředstavuje původní islámskou stavbu, je přestavěna z bývalého kostela. Malebnými uličkami procházím křížem krážem celé koloniální město.
Poté se vracím kolem hřiště, kde zrovna probíhá zápas v kriketu. Protože na zítra zvažuji možnost přesunu do Colomba vlakem, zjišťuji na nádraží časy dopoledních odjezdů. Moc mi to ale do karet nehraje, takže to nevidím moc reálně. Odcházím na autobusové nádraží a chvilku z patra, kde jsou obchody, sleduji zápas v kriketu. Poté se vracím do Mirissy. K večeru se jdu opět vykoupat a naposledy si užít báječné vlny Indického oceánu.
A je tu poslední den. Přesouvám se do Colomba, nakonec opět autobusem. Cesta je šíleně dlouhá a nebere konce, zvláště v zácpách na předměstí metropole. V půl třetí nastupuji procházku městem. Všude jsou neuvěřitelné davy lidí. Procházím York street - administrativním a obchodním centrem. Kontrast starých koloniálních budov dotváří moderní výškové budovy. Odtud se loudám promenádou Galle face green a dále ulicí Galle – páteřní magistrálou města, až k jezeru Beira. Zde se nachází na malém ostrůvku klášter Seema Malakia. Ovšem mnohem zajímavější cíl představuje buddhistický klášter Gangaramaya nedaleko odtud. Jeho interiéry jsou nádherné a prohlídka přináší opravdový zážitek.
Poté se vracím na promenádu, kde čekám na západ slunce. Pak následuje už jen přesun na letiště a v ranních hodinách odlet.